Vážený pane Bělohradský,

 

 

 

 

 po četbě Vašich posledních textů (naposled: „Člověk – to už nezní hrdě“) začínám mít neodbytný pocit, že každý žijeme na nějaké zcela jiné planetě. A opravdu rád bych si v tomto ohledu ujasnil kritéria.

 

Centrálním pojmem, o který se tu jedná, je Váš pojem „postindustriální společnosti“. Kterážto postindustriální společnost se podle Vašeho výkladu od předcházející společnosti průmyslového kapitalismu liší tím, že v ní (pracující) člověk už není plně polapen, pohlcen holou nutností celý svůj čas trávit čistě materiálním zabezpečením své vlastní existence, nýbrž že se zde vytvořila jakási nová „střední střída“, která je prý nezávislá, vzdělaná, kulturní; namísto čistě materiálních zájmů se prý neúnavně věnuje hledání smyslu vlastní existence.

Podle Vašeho tvrzení „skončila éra antagonismu mezi institucemi a idejemi (!!!), scénu ovládla vzdělaná střední třída budující civilizační statky... mezi institucemi a civilizačními statky zavládla harmonie. (??!) Trh a stát, kapitalismus a komunismus, zaměstnanci a zaměstnavatelé ´konvergují´ ke stejnému modelu racionálního rozhodování.“

 

Opravdu nemohu jinak, nežli položit otázku: Kdepak jste vlastně tento vzácný svět spatřil? Skutečně bych se velice rád do těchto rajských končin podíval. Jsou snad ukryté někde v ještě neprobádaných džunglích Amazonky? Nebo se snad přece jenom z mořských vln vynořila bájná Atlantida?

Omlouvám se za tento sarkasmus; ale pokud byste snad opravdu měl na mysli společnost (západní) Evropy respektive západního světa vůbec, tak já v tomto světě pobývám už nějaká tři desetiletí. A nezbývá mi bohužel nic jiného než jenom opakovat úvodní konstatování, že onen Vámi líčený svět mi v porovnání s osobně zažitou realitou připadá jako líčení z nějaké cizí, opravdu velice vzdálené planety.

 

Společnost vzdělanosti? - Ale jistě, všeobecný stupeň průměrně dosaženého vzdělání je bezpochyby daleko vyšší, nežli za časů anglických manufaktur či za Karla IV. Ale znamená snad tato čistě formální vzdělanost také zároveň, že lidé doopravdy více myslí? Že přemýšlejí více do hloubky, že se více snaží dobrat se podstaty věcí, nežli jak tomu bylo ve staletí minulých? Jakpak by ta naše „moderní“ společnost v tomto ohledu skutečně dopadla ve srovnání dejme tomu s devatenáctým stoletím v Německu (této snad poslední éře opravdu velkých idejí), ve srovnání s érou středověké renesance, ve srovnání se starověkým Řeckem? Čím pak se zabývá tato Vaše až bezmála mýtická „střední třída“ - opravdu hledáním pravého smyslu vlastního bytí, anebo ale naopak neustálým hledáním co nejpovrchnějších, nejplytších způsobů, jak ubíjet tento svůj nově vyzískaný volný čas? Vezměme si jenom pro příklad médium televize: jakýpak podíl sledovanosti většinového obyvatelstva má relativně kulturní vysílání druhého programu České televize – a jaký podíl má až neuvěřitelně triviální programová nabídka stanice Nova?

Tvrdíte, že prý „postindustriální společnost představuje obrat v dějinách kapitalismu, protože člověk je tu zhodnocován právě ve svých specificky lidských vlastnostech, jako jsou nezávislost, vynalézavost, představivost“. (!!!)

No ano, kapitalismus samozřejmě potřebuje jiný typ pracovní síly nežli jak ji vyžadoval výrobní způsob feudalismu, tohle věděl už Marx, že moderní průmyslová výroba nemůže nic počít s nevolníkem svázaným se zcela určitým kusem půdy, kapitál potřebuje dělníka osobně svobodného, mobilního, který je ochoten pracovat dneska zde a zítra někde zcela jinde, podle toho jak se přelévá sám kapitál, v závislosti od toho kde mu kyne větší zisk. Právě proto kapitalismus osvobodil člověka, a dopřál mu i jisté vzdělání, to nebyl nijaký akt milosti nebo humanismu, ale kapitalisticko-průmyslová výroba takového pracovníka prostě potřebuje.

A ta Vaše „postindustriální“ společnost? To není nic jiného nežli prostě a jednoduše společnost pozdního kapitalismu, kapitalismu modifikovaného z primárně průmyslové výroby do společnosti služeb. Ale copak se tak podstatného mění na podstatě samotného kapitálu, jestliže člověka, celou společnost podřizuje svým vlastním zájmům za podmínek výroby průmyslové, anebo za podmínek výrobního způsobu s převahou servisních výkonů? Podstatou a konečným cílem kapitálu je stále to samé, totiž tvorba zisku, stále více a více zisku, bez ohledu na všechno ostatní.

Ostatně, ta Vámi natolik vyzdvihovaná skutečnost že současný pracovník už není celým svým životem svázán se světem výroby: a znamená to snad opravdu, že by se tím skutečně osvobodil od vlivu kapitálu? Není snad i ve svém volném čase neustále bombardován centrálním poselstvím kapitálu, že totiž jediný smysl života spočívá v neustálém konzumu spotřebního zboží všeho druhu – aby kapitál mohl produkovat další zisk? Kolikpak je reálně příslušníků té Vaší „střední třídy“, která se z této kulturně-existenciální hegemonie kapitálu dokáže vnitřně osvobodit?

Ještě k té vzdělanosti: ano, kapitalismus služeb potřebuje, jak sám píšete, člověka „nezávislého, vynalézavého“, s jistou dávkou představivosti. Jenže: ten druh nezávislosti kterou kapitalismus potřebuje – a také produkuje – je nezávislostí závislého; je to pouhou individuální autonomií na potřebách a „ideálech“ kapitálu vnitřně zcela závislého jedince. A nejinak je to i s tou „vynalézavostí“ a „představivostí“ - kapitalismus potřebuje člověka-výrobce především s čistě technickou vynalézavostí a představivostí, který je schopen vymýšlet nové produkty, a který je schopen si představit, co bude nejvíce vyžadovat masový trh. Ale opravdovou humánní kreativitu, skutečně duchovní fantazii – kdo něco takového za podmínek pozdního kapitalismu opravdu potřebuje, a kde něco takového skutečně existuje?

Podívejme se třeba na oblast umění – tedy tu oblast lidské činnosti, která by měla být hlavní doménou lidské kreativity. Pohleďme poněkud blíže, jak si v tomto oboru vede ta Vaše preferovaná „střední třída“. Jaký je její kulturní a umělecký rozhled, v konfrontaci s díly opravdu vysokého umění? - Ano, když si člověk zajde do nějakého muzea či umělecké galerie, bývá tam – obzvláště když venku prší a není tedy možno uchýlit se na plovárnu nebo k útulným stolkům zahradních restaurací – tedy bývá tam někdy opravdu docela plno. Ale, když člověk poněkud pozorněji zaregistruje jejich chování a reakce před uměleckými artefakty, pak nevyhnutelně dospěje ke zjištění, že – velmi optimisticky počítáno – sotva každý stý má nějaký opravdu hlubší pojem o pravém umění. Přesně vzato, naprostá většina té Vaší „vzdělané střední třídy“ do výstavních síní nechodí za uměním, nýbrž jenom a výhradně – na populární jména z oblasti umění. Nedá se nic dělat, ale umění, pravé umění, to je vždycky „elitářská“ záležitost, v tom smyslu, že když z něj člověk chce něco vyzískat, musí se napřed naučit porozumět jeho specifické řeči, jeho sdělení. Jenže, ta Vaše „střední třída“ má k umění přesně ten samý konzumní poměr jako je tomu přivyklá ve všech ostatních oblastech svého života: mít okamžitý požitek, bez jakékoli námahy.

Výsledek je pak zákonitý: v té Vaší „vzdělané“ a „kulturní“ postindustriální společnosti v oblasti umění zcela bezpečně vládne kýč. Nikoli pravé umění; nikoli usilovné hledání v hlubině uměleckého díla ukrytých uměleckých pravd a sdělení. Kýč, povrchní a laciný kýč, to je to pravé duchovní jádro té Vaší postindustriální „střední třídy“.

Jako zcela aktuální příklad z českého kulturního prostředí je možno vzít Muchovu „Slovanskou epopej“: toto dílko bez sebemenší umělecké hodnoty, barvotiskový národovecký kýč čerpající z obrozeneckých mýtů devatenáctého století, který byl v době svého vzniku zcela po právu odvrhnut prakticky celou českou kulturní a uměleckou obcí – tak o tento bezcenný brak se dneska do krve perou Praha s jižní Moravou, za asistence policie a soukromých ozbrojenců se tahají o to, kdo z nich bude mít tu „čest“, toto veledílo vystavit! Ta naše současná „vzdělaná a kulturní“ postindustriální společnost je tedy ve svém uměleckém cítění dokonce ještě hluboko pod úrovní společnosti prvorepublikové, tedy ryze industriální!

 

Dále. Tvrdíte, že se „rozběhl 'obrat ke smyslu' napříč společností: postmaterialistické hodnoty jako estetický prožitek, kritická kultura, kvalita lidského soužití (jsou) masově sdílenou orientací“. Bezděčný překlep mi tu sám nabídl příhodnou repliku: namísto „estetický“ se v textu vynořilo „extatický“. Ano, celé to údajné „hledání smyslu“ v soudobé společnosti má daleko spíše charakter extatický nežli estetický, je to zase ten čistě konzumní přístup, okamžitý efekt je žádán, bez nějakého dlouhého a složitého hledání, však je také z čeho si vybrat, na trhu je celá přehršel nejrůznějších „smyslů života“, od dejme tomu Svědků Jehovových přes tolik módní buddhistické praktiky až třeba pro hnutí occupy – vždycky je možno se k něčemu upnout, co alespoň na chvíli jednomu přinese iluzi jakého vyššího smyslu vlastní existence. A když to nefunguje, žádný problém; prostě si na trhu smyslu žití vybereme produkt jiný.

 

Nuže, vážený pane Bělohradský, smysl mého dopisu je Vám asi už zřetelný a jasný: z té Vaší „vzdělané a kulturní“ střední třídy v tomto reálném světě bohužel nedokážu spatřit vůbec a naprosto nic. Jenom určité vnějškové, čistě formální atributy, kterými tato společnost – více či méně dovedně – kamufluje svou vnitřní prázdnotu, bezcílnost a duchaprázdnost.

 

 

Bylo by ještě mnoho bodů z onoho Vašeho textu, které by stály za hlubší analýzu, ale tím už Vás nechci unavovat. Proto jenom telegraficky:

 

Odtržení pravdy od poznání: tvrzení zajímavé, ale přinejmenším v takto radikálním absolutním smyslu sotva udržitelné. Ve svém efektu směřuje – zřejmě cíleně – k argumentačnímu relativismu, ne-li přímo nihilismu.

 

Vaše tvrzení, že jsou nakonec jenom dva základní civilizační statky: „osvobozující síla argumentace a uznání člověka člověkem za rovného“ - co se prvního bodu týká, pak všechno záleží na tom, co si kdo představuje pod pojmem „argumentace“. Snad i Vy sám jste už zaznamenal, že diskuse v současných „demokratických“ společnostech neprobíhají ve stylu pravé argumentace, nýbrž pouhé pseudoargumentace. Nedochází ke skutečné výměně myšlenek – nýbrž pouze na sebe tupě narážejí světonázorové předpojatosti a ideologická dogmata. (Už jste někdy zažil nějakou diskusi – v politické či obdobné rovině – která by skončila tím, že by jeden z účastníků prohlásil ke svému kontrahentovi: „Přesvědčil jste mě, teď už vidím celou věc zcela jinak!“ ?)

K bodu druhému: celé neštěstí tu spočívá v tom, že principiální důraz je tu kladen na atribut „rovnost“, namísto na substantivum „člověk“. To že subjekty v diskusi jsou si navzájem formálně rovné ještě vůbec nic nevypovídá o tom, zda jsou schopny dobrat se k nějakému smysluplnému výsledku. Formalismus je zde preferován před substancí.

 

Konvergence kapitalismu a socialismu: iluze šedesátých let, obdobně jako tehdejší sny o spojení marxismu a křesťanství. Onen údajný „racionalismus moderní společnosti“ není ničím jiným nežli snahou o pokud možno efektivní sebereprodukci ekonomicko-společenské formace pozdního kapitalismu.

 

Současná společnost (tj. podle Vás vlastně společnost post-postindustriální, společnost deformovaná „Dluhem“) je prý „postdemokratická“: ve skutečnosti reálným cílem a smyslem demokratického politického systému nebylo nikdy něco více nežli jenom relativní harmonizování partikulárních, čili v principu egoistických zájmů; tohle věděl už Platón. Demokracie je v tomto smyslu skutečně nejpřirozenější formou kapitalismu: každý sleduje svůj vlastní osobní prospěch, ale aby to všechno nějak dohromady fungovalo, musí se pro to vytvořit všeobecně platné regule vzájemného styku. A aby to celé nepůsobilo tak profánně, přibásní se tomuto politickému systému jakési humanisticko-emancipatorizační atributy, které on nemá a nikdy je nezamýšlel doopravdy mít.

 

 

 

Závěrem? Snad jenom znovu zopakovat otázku: kdepak jste vlastně spatřil tu svou „vzdělanou, kulturní, smyslem naplněnou“ postindustriální společnost? Na Měsíci? Na Alfa Centauri? Anebo nakonec přece jenom v tom mladickém zážitku bezpochyby opojných let šedesátých – té krásně vzrušivé doby, kdy bylo bezmála zcela legitimně možné zase jednou oddat se iluzi, že pouhá emancipace od něčeho (Marx by možná napsal: od starých copů šosácké společnosti) bez dalšího znamená pokrok směrem k něčemu vyššímu, k něčemu substanciálnímu?

 

 

 

 

Se srdečným pozdravem

 

 

Josef Poláček