SOLIDÁRNÍ EKONOMIE – ALTERNATIVA KE KAPITALISMU?
V německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ byl otištěn (4. srpna) velmi zajímavý rozhovor na téma „solidární ekonomie“. V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení tzv. „solidární ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer, v posledních dvanácti letech v brazilské vládě státní tajemník pro solidární ekonomii.
Centrální myšlenka tohoto alternativního ekonomického modelu spočívá v tom, že když je nějaký podnik ohrožen bankrotem, tak ho jeho zaměstnanci smějí převzít do svého vlastního vlastnictví, jako družstvo. V Brazílii je to tak dokonce ustanoveno zákonem; zájmy zaměstnanců tu mají dokonce přednost před nároky bank a jiných věřitelů. Ta myšlenka která za tím stojí je ta: když podnik zkrachuje, prodělají všichni. Zatímco když bude zachován, mají nakonec všichni naději na pozitivní výsledek. Naprosto prvotním cílem této transformace ze soukromě vlastněného podniku v podnik družstevní je ovšem prostě a jednoduše – zachování pracovních míst.
Potud tedy dobře; nyní se však nevyhnutelně staví otázka, jak se vlastně stane, že podnik akutně ohrožený bankrotem náhle oživne, jakmile se jeho majiteli stanou samotní zaměstnanci. Odpověď je v zásadě naprosto prostá: jakmile jsou dosavadní zaměstnanci sami majiteli, jsou ochotni k „ústupkům“. Což znamená v prvé řadě, že jsou ochotni akceptovat nižší platy.
-
Tady ovšem není možno vyhnout se myšlence, proč právě tohle nešlo už předtím. Každý podnik ohrožený bankrotem samozřejmě v prvé řadě hledí na to, jak by snížil své produkční náklady. A tedy v prvé řadě, jak snížit mzdové náklady. Proti tomu se ale bouří zaměstnanci i odbory, to je pro ně „nepřijatelné“. Ale jakmile je soukromý vlastník pryč, náhle to jde.
Takže, zaznamenejme si jako první problém: přechodem k družstevnímu typu hospodářství a vlastnictví se sice dosavadní zaměstnanci stávají formálně majiteli, ale fakticky za to zaplatí ztrátou svých dosavadních zaměstnaneckých práv, stejně jako snížením svých příjmů.
-
Není to ovšem jediný ústupek, ke kterému jsou noví – družstevní – majitelé nuceni přistoupit. Na otázku, zda se všichni zaměstnanci chtějí stát družstevníky, odpovídá Singer: „Ne. Mnozí se cítí lépe, když jsou dělníky. Je to pohodlnější a člověk má jakožto zaměstnanec práva. Jakožto člen družstva je ztrácí.“
-
Další otázka se týká počtu těch družstevních podniků praktikujících „solidární ekonomii“, které dokázaly trvale přežít. Bohužel nebyla učiněna žádná statistika co se týče počtu těch, které byly založeny; nelze tedy ani vypočítat procento jejich úspěšnosti. Je znám jenom jejich současný počet v Brazílii – 67 firem, které jsou stále ještě aktivní. Největší z nich je ocelářský závod Uniforja s 2000 členů. Jak Singer uvádí, „mnoho družstev mezitím zmizelo, aniž by se přesně vědělo proč“.
Takže tedy, 67 stále aktivních podniků solidární ekonomie. Na tak velkou zemi jako je Brazílie se to nezdá být nějak příliš velké číslo. Spíše dosti malé. Na straně druhé Singer tvrdí, že podíl solidární ekonomie na celkovém brazilském hospodářství obnáší celá tři procenta, a že prý dokonce roste. - Upřímně řečeno, tato dvě čísla nějak nepasují dohromady. Čistě matematicky by to znamenalo, že v celé velké Brazílii není více nežli nějaké dva tisíce firem!
V rozhovoru je také blíže popsáno běžné fungování těchto družstev. Na otázku novináře, zda „je tu nějaký šéf?“ odpovídá Singer: „pokud ano, tak volený“.
Základním ekonomickým problémem těchto družstev je to, že mohou pouze udržovat dosavadní pracovní místa – ale samy je nemohou tvořit. Neboť nemají vlastní kapitál. A komerční banky jim nepůjčí – prostě proto, že vyhlídky na zisk jsou příliš nepatrné.
Tento problém družstva do určité míry řeší tím, že se spojují dohromady, kooperují, navzájem se podporují. Vytvořila se také vlastní „solidární finanční ekonomika“. V Brazílii existuje v současné době 100 obecních bank, které mají svou vlastní měnu(!). Toto bylo nakonec povoleno i brazilskou centrální bankou, ačkoli byla původně proti tomu. Nakonec ale dospěla k názoru, že právě tohle je ten správný krok k potírání chudoby.
Na závěr rozhovoru staví reportér P. Singerovi otázku, zda je tato solidární ekonomie třetí cestou mezi kapitalismem a socialismem. Singer na to odpovídá:
„Nikoli bezpodmínečně. Je to jiná forma ekonomie, alternativa ke kapitalismu. Kapitalismus odděluje vlastní život a hospodářství, solidární ekonomie přivádí tyto dvě sféry zase dohromady.“
Takže, tolik v zásadě přehled o příčinách vzniku, účelu a způsobu existence družstevních podniků „solidární ekonomie“ v zemích Latinské Ameriky. Co z těchto faktů pro nás vyplývá, co je vlastně možno rozumět pod výrokem, že tato solidární ekonomie je „alternativou ke kapitalismu“?
Napřed ty pozitivní momenty: je nepochybné, že tyto podniky mohou v zásadě plnit svůj primární účel – totiž v případě krize a hrozícího bankrotu uchovat pracovní místa. Zdaleka ne vždy se to podaří – ale je to alespoň konkrétní možnost, jak se o to pokusit.
To je tedy původní, bezprostřední cíl; ale nelze neocenit ani ty další faktory s tím spojené, především onu myšlenku vzájemné kooperace. Kdy princip konkurence – tedy boje každého proti každému – je nahrazen principem vzájemné spolupráce a solidarity. A to jak ve sféře vnitropodnikového řízení a rozhodování, tak ve sféře mezipodnikové. A nakonec i ta závěrečná myšlenka P. Stingera má mnoho do sebe: že sám lidský život tu znovu obdržuje svou původní jednotu, která byla za podmínek kapitalismu rozbita, roztržena na dva zcela oddělené okruhy existence.
Takže, všechno v nejlepším pořádku? Vyhlásíme teď všeobecný program solidární ekonomie, jakožto ekonomického modelu schopného plně nahradit a vytlačit kapitalismus?
Bohužel, nedá se nic dělat, ale tak jednoduché to opravdu není. Připomeňme si základní problémy, které jsou s tímto ekonomickým modelem spojeny:
Zaměstnanec, který se stal družstevníkem, nadále právně platí za „soukromého vlastníka“ - a tedy fakticky ztrácí veškerou právní ochranu platnou pro zaměstnance, včetně pevného platu.
Otázka vedení podniku: napřed to zní velice lákavě, ta idea, že zaměstnanci si svou firmu budou řídit sami. - Jenže, ono se velice rychle ukáže, že manažovat jakýkoli produkční proces je velice namáhavá práce, pro kterou je nutno mít znalosti, schopnosti, hodně času a osobního nasazení. A opravdu ne každý zaměstnanec – respektive nyní družstevník – má chuť po své vlastní pracovní směně ještě celé hodiny vysedávat na schůzích a lámat si hlavu nad problémy, které by jinak řešil placený manažer respektive soukromý vlastník.
Dále a především: ty podniky „solidární ekonomiky“ negenerují zisk. Smysl jejich existence je v podstatě vyčerpán právě jenom zachováním pracovních míst. Aby mohly v plné míře začít generovat zisk, musely by vzdát svůj princip solidarity a sociálních ohledů – jedině tak by se staly na volném trhu plně konkurenceschopnými.
Jestliže ale nemohou generovat zisk, nemohou ani expandovat – ve smyslu technického progresu, výrobní inovace. Na to všechno je zapotřebí kapitál, který tyto podniky ovšem nemají. Mohou sice ještě relativně úspěšně působit ve statickém modelu ekonomiky (tj. jako výrobci stále stejného druhu zboží, se zajištěným odbytem). Ale je jen nepatrná vyhlídka na to, že by mohly vstoupit do hlavního proudu moderní výroby, s jejich neustálým inovačním procesem.
Takže, sečteno a podtrženo: tato družstva solidární ekonomiky mají tam svůj význam a svou pozitivní roli, kde se jedná o to, v krizových časech zachovat alespoň základní možnosti obživy pro jejich osazenstvo. Nadto mohou svým principem solidarity a vzájemné spolupráce dávat obraz pozitivní existenční alternativy ke kapitalismu. Ale opravdu se nezdá, že by mohly mít potenciál, v moderní tržní ekonomice tento kapitalismus skutečně účinně nahradit. K tomu je zapotřebí hledat jiné cesty.