LESK A BÍDA POSTMARXISMU I

 

Cesty z postmodernismu M. Hausera

 

 

Následující úvahy o současném stavu a hodnotě postmarxistické teorie budou vycházet z knihy postmarxistického českého filozofa Michaela Hausera „Cesty z postmodernismu“, vydané nakladatelstvím Filosofia v roce 2012. Tato první část podá přehled myšlenek obsažených v knize samotné; druhá část bude věnována kritickému přezkoumání myšlenek v ní obsažených; ve třetí části bude představena specifická varianta postmarxismu samotného M. Hausera; a nakonec ve čtvrté části budou předloženy vlastní téze autora tohoto textu o tom, jakým směrem by se mělo ubírat postmarxistické myšlení současné doby.

 

Nedocenitelná hodnota knihy M. Hausera spočívá v prvé řadě v tom, že zde podává víceméně vyčerpávající přehled o relevantních směrech postmarxistického myšlení v současné době. Zároveň je však nutno hned předeslat, že Hauser se neomezuje jenom na pouhý výklad cizích myšlenek a teorií, nýbrž zároveň je přezkoumává ohledně jejich východisek a teoretického zdůvodnění, a sám vytváří svou vlastní myšlenkovou linii, kterou se snaží překonat deficity a hluchá místa jím popisovaných teoretických modelů. Toto rozlišení oněch dvou linií Hauserovy knihy bude dosti podstatné; ale zároveň nikterak snadné, neboť obě linie se velice úzce prolínají, a Hauser v zásadě na ten „klasický“ postmarxismus navazuje a z něj vychází, aby mu poté vtiskl své vlastní akcenty.

 

Je nutno poznamenat, že podávat recenzi této knihy je nemálo obtížné, právě proto že má tak široký záběr, projednává myšlenkové modely velmi mnoha autorů a směrů; svým způsobem by o každé jednotlivé kapitole bylo možno napsat vlastní obsažnou recenzi. Jednotící, ústřední myšlenkou všech těchto teoretických úvah spojených pod společným označením „postmarxismus“ je v podstatě dvojí obecně sdílené východisko:

1. současný svět neoliberálního kapitalismu i s jeho politickým systémem formální demokracie – souhrnně označovaný termínem „postmodernismus“ - je ve své podstatě i nadále světem nehumánním, neboť jeho základnou a jeho účelem není sám člověk, nýbrž odcizené mechanismy trhu, technokratismu a samovládné politické sféry;

2. jakkoli zůstává nadále platná Marxova kritika kapitalismu, s Marxovým myšlenkovým schématem dnes už nelze vystačit, především pro jeho „úzkokolejný“ charakter, jednostranný ekonomismus a fixaci na průmyslový proletariát.

 

Myšlenkové směry spojené pod společným pojmem „postmarxismus“ se snaží onen materialisticko-ekonomický model původního marxismu v prvé řadě doplnit o humánní element. Marxův průmyslový proletariát jako hnací síla revoluce dnes už této své původní úloze nemůže dostát; hledá se tedy nový subjekt, který by svět mohl vyvést z jeho současné existenciální mizérie. Postmarxismus hledá něco, čím by mohl jaksi „probudit“ autentické humánní zdroje, nezrušitelně a nepotlačitelně zakódované v samotné základní struktuře každé lidské osobnosti. Postmarxismus se tedy od Marxova ryze ekonomického pojetí člověka přivrací k niterné, subjektivní stránce člověka, k jeho vnitřnímu prožitku. Je proto celkem logické, že centrální roli v tomto humanistickém doplnění marxistického modelu zaujímají vědy zabývající se psychickou stránkou lidského života, jmenovitě psychoanalýza.

Přičemž, jak Hauser poznamenává, je možno v tomto ohledu zaznamenat dva základní přístupy: ten jeden se snaží Marxe a jeho model pouze doplnit (jedná se zřejmě především o freudomarxismus, kterým se však Hauser nadále nijak podrobněji nezabývá). A ten druhý přístup naopak tu niternou, ze struktury samotného subjektu vycházející stránku existence člověka považuje za primární, dominantní, a marxistickou kritickou tradici spíše jenom včleňuje do svého vlastního myšlenkového modelu. Zkráceně by se dalo říci, že tento psychoanalyticky fundovaný postmarxismus z Marxe přejímá jenom jeho teorii odcizení, zatímco jeho vlastní materialisticko-ekonomický fundament zůstává do značné míry stranou zájmu této větve postmarxismu.

 

Abychom více pochopili tento zásadní převrat v metodologických východiscích, musíme se poněkud blíže zastavit u centrálního Hauserova pojmu „postmodernismus“.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se bude jednat pouze o – víceméně jenom symptomatickou – kulturní kritiku současného stavu společnosti. Hauser však hned v počátku onen termín „postmodernismus“ uvádí do souvislosti s neoliberalismem, respektive samotným kapitalismem. Tento kritický pohled na současný svět má tedy velmi široký, komplexní záběr – od umění přes životní způsob a politiku až po samotné materiálně ekonomické základy společnosti. Ten společný moment, profilující všechny tyto – napohled oddělené – sféry života společnosti je jakási roztříštěnost životního horizontu: rozpad jakýchkoli nadindividuálních, trvalých hodnot, bezperspektivnost, podřazenost veškerého konání a dění pod diktát okamžikového prožitku, bezprostředního prospěchu a zisku. Zcela vymizel nějaký nadčasový horizont lidské existence, a stejně tak její hloubka; vše je podřízeno odcizeným, dehumanizovaným mechanismům tržně-instrumentálního cyklického ne-bytí.

V podstatě by se dalo říci, že celá postmarxistická teorie je založena na usilovném hledání jakéhosi nového subjektu dějin – poté, co definitivně padly naděje, že tímto subjektem humánní obrody lidstva by mohl být Marxův proletariát. Hledá se tedy náhrada: subjekt, který se nenechá polapit, vepsat do kontextu postmodernismu, v jeho uvedené dehumanizované podobě. Subjekt, který si i v tomto zmechanizovaném, trhovostí a povrchností ovládaném světě dokázal zachovat svou niternou autonomii, který se dokáže vzchopit k aktu rezistence, osvobodivého odporu. Subjekt, který oproti tomu dominujícímu řádu pouze mechanicko-utilitaristického jednání dokáže postavit gestus pravdivosti, autentického a intenzivního prožitku a činu.

 

Klíčovou otázkou je, kde a na jakém základě takovýto nový subjekt vzít, jestliže už nemá být jeho zdrojem Marxova „materiální základna“ s jeho étosem produkčně činného člověka vytvářejícího svůj vlastní osvobozený, humánní svět.

Centrální linii tohoto hledání nového subjektu představuje v Hauserově podání psychoanalytický model, představovaný především dvojicí Lacan – Žižek. Pokud bychom měli v krátkosti vystihnout jádro tohoto myšlenkového schématu, tak asi tímto způsobem: onen zmechanizovaný, odcizený svět, jak jsme ho popsali výše, zde vystupuje pod označením „symbolický řád“. Přibližně řečeno, je to soubor závazných norem, kterými vystupuje vnější svět oproti subjektu, oproti lidskému individuu, a nutí tento subjekt, aby se mu (tomu symbolickému řádu) přizpůsobil. Tímto donucením však tento subjekt zbavuje právě jeho niterné autenticity.

Jedinou cestou k osvobození se subjektu z jeho polapení oním dominantním „symbolickým řádem“ je tedy jeho revolta, jeho akt vlastního sebeosvobození. Tady ale vzápětí vyvstává centrální problém: kde u tohoto subjektu vůbec nalézt nějakou základnu, nějaký pevný bod, od kterého by se při svém aktu sebeosvobození mohl odrazit – když sám je přece už plně polapen svým protivníkem, oním omniózním „symbolickým řádem“?

 

Hauser vypočítává celou řadu pokusů v rámci postmarxismu, jak toto dilema vyřešit, jak přece jenom objevit tuto základnu pro renesanci autentického, humánního subjektu. S obdivuhodnou precizností a smyslem pro detail ale Hauser sám krok po kroku ukazuje vnitřní deficity všech těchto pokusů – především to, že nakonec vždy operují s nějakou premisou, která je sama o sobě nedokazatelná. Například u Karla Kosíka to byl v šedesátých létech jeho předpoklad tvůrčího, inspirativního spojení proletariátu s inteligencí. K takovému tvůrčímu propojení (snad s výjimkou krátké periody „Pražského jara“) ale nikdy nedošlo; a systémem (tj. oním „symbolickým řádem“) se nakonec nechala polapit a zkorumpovat jak inteligence, tak i dělnická třída samotná.

U těchto snah postmarxistické teorie nalézt nějaké východisko z polapení subjektu oním „symbolickým řádem“ je zapotřebí se poněkud blíže zastavit. Hauser napřed dopodrobna rozebírá onen psychoanalytický model z myšlenkové dílny páru Lacan – Žižek, aby nakonec tento model opustil, zřejmě s konstatováním, že tento psychoanalyticky fundovaný model je nakonec příliš abstraktní a příliš jednostranně psychologizující, nežli aby se mohl stát nosnou základnou pro humanistickou renesanci společnosti. Hauser proto začíná rozvíjet svou vlastní, více materialisticky zaměřenou linii úvah – aby se ke konci své knihy, kde začíná naznačovat možnosti řešení, dosti překvapivě opět k oné psychoanalytické koncepci vrátil. Hauser zde hovoří o „prolamování“ - míněna je tím ona dominance symbolického řádu respektive „velkého Druhého“. Jsou zde hledány určité „meziprostory“ existence subjektu, do kterých plně nedosahuje moc onoho symbolického řádu. Je zde řeč o „plném“ a o „pravém“ subjektu, o Události, která má zvrátit onen mechanizovaný chod světa, o Pravdě, kterou subjekt má objevit v nejhlubších vrstvách své vlastní autonomie.

Těmto snahám psychoanalyticky fundovaného postmarxismu lze sice přiznat jejich oprávnění i jejich logiku; nicméně se znovu a znovu ukazuje zásadní metodologická potíž v tom, když se člověk (subjekt) apriori definuje prostřednictvím svých psychických struktur, které jsou polapeny oním dominantním symbolickým řádem: jak je pak vůbec možno v tomto rámci nalézt onu potřebnou pevnou půdu pro účinný akt odporu, renesance pravé humanity?

 

Tolik tedy ke stavu současné postmarxistické teorie, jak její přehled ve své knize „Cesty z postmodernismu“ podal Michael Hauser. V příštím díle našich úvah se pokusíme tuto teorii kriticky přezkoumat, zhodnotit její východiska a její reálné perspektivy.