DOKTRÍNA PROFESORA BĚLOHRADSKÉHO

 

 

Ve svém článku „Rakovina možná, hlad jistý: o protestech této doby“ profesor Bělohradský vyjádřil zásadní obavu, že současná společnost se svými ryze materiálními zájmy a strachem z hmotného nedostatku nechá odvést od toho, co ji jinak vyznačuje v dobách blahobytu: totiž od hledání smyslu vlastní existence. Jako příklad tohoto negativního vývoje posledních dob uvádí případ osmi tisíc italských dělníků, kteří protestovali proti zavření své továrny, která svými odpady zamořovala okolí. Heslo oněch dělníků bylo vysloveno v titulu článku: dělníci se rozhodli, že stále je jim milejší neurčitá hrozba rakoviny, nežli zcela aktuální hrozba ztráty vlastní obživy. Stejně tak i protest stotisícového davu demonstrantů na pražském Václavském náměstí proti odbourávání životních jistot spatřuje Bělohradský jako potvrzení tohoto negativního trendu, že všechny intelektuální výdobytky postindustriální společnosti jsou obětovány ryze materiálním zájmům.

Jako protiváhu proti těmto podle jeho názoru negativním trendům současnosti postuluje pak autor textu výzvu, kterou sám označuje jako „Bělohradského diktum“: „Problémy, které vlna škrtání, následného nedostatku a oslabení demokracie vnesla do současné společnosti, nelze vyřešit bez toho, abychom udrželi ve veřejném prostoru otázku smyslu, kterou jsme se naučili klást v epoše dostatku a demokratizace; vytlačení otázky smyslu ze hry pod heslem 'dnes máme problémy reálnější' dělá krizi neřešitelnou.“

 

Tolik tedy v krátkosti názor pana Bělohradského na podstatu současné společenské krize, a na cesty k jejímu řešení. Podívejme se nyní podrobněji na jeho zásadní argumenty.

Základním východiskem pro jeho pohled na problematiku je tvrzení, že dnešní společnost se zásadně a principiálně liší od společnosti časů minulých. Že totiž dřívější „industriální společnost“, kde lidé byli zajatci svých ryze materiálních zájmů a potřeb, a neměli vůbec čas na to zabývat se nějakými otázkami po smyslu vlastní existence, že tedy tuto společnost nahradila kvalitativně zcela jiná společnost, společnost „postindustriální“. A že prý v této novodobé společnosti – společnosti svobody a dostatku – se otevřel prostor pro hodnoty postmateriální. Bělohradský píše doslova: „V postindustriální době se uskutečnil liberální sen. Lidé emancipovaní od strachu a nedostatku přestávají být 'armádou otroků', a začínají masově hledat smysl v tom, co dělají – volí ne vyšší mzdu, ale zajímavější život, ne větší spotřebu, ale větší kvalitu života... Hojnost konzumní společnosti otevřela prostor pro otázky smyslu, které člověk průmyslové doby, hnaný strachem o přežití, neměl možnost klást.“

Dobrá; podívejme se tedy napřed na ono „hledání smyslu“. Představu profesora Bělohradského o tzv. postindustriální společnosti lze vyjádřit v jednoduchosti v podstatě následující rovnicí: Dostatek volného času + materiální blahobyt = smysl života. Anebo, přinejmenším všeobecné, osobně angažované a odpovědné hledání tohoto smyslu.

Nutno přiznat, že takovýto pohled na současnou společnost je poněkud překvapivý. Daleko rozšířenější je názor, že společnost naší doby je v prvé řadě společností konzumu; že je tedy v podstatě ještě daleko více nežli jakákoli společnost dřívější upnutá na hodnoty čistě materiální, neduchovní. A že nějaké „hledání smyslu“ je záležitostí nanejvýš úzké vrstvy materiálně relativně saturovaných intelektuálů, kteří si mohou namlouvat, že když oni sami si ve svých diskusních klubech vyměňují duchaplné názory o směřování světa, že je toto jejich počínání reprezentativní i pro většinu společnosti. - Jistě, existují hnutí na ochranu životního prostředí, existují protesty proti bezuzdnému ekonomismu, proti diktátu především finančního kapitálu a tak podobně. Jenže: jaký skutečný životní smysl mohou vytvářet všechna tato protestní a alternativní hnutí? Tyto protesty jsou daleko spíše projevem existenciální krize této společnosti, nežli jejím překonáním. Tyto protesty jsou výrazem toho, že tato společnost konzumu ve svém blahobytu, ve svém materialismu naprosto ztratila jakýkoli vyšší smysl své existence, a tak se zoufale a křečovitě pokouší nalézt alespoň jakýsi rudimentální smysl v destruktivním boji proti sobě samé.

Svým způsobem tuto vnitřní rozpolcenost konzumní společnosti nejdokonaleji vyjádřila svého času Barbara Streisandová, ve svém výroku na adresu především televizních reklam: „Naše reklamy mi připadají poněkud schizofrenní. Na jedné straně nám radí, jak si naprat nácka. Na druhé straně, jak zhubnout.“

Ano, přesně tato schizofrenie je základním charakterovým rysem toho, co Bělohradský nazývá „postindustriální společností“: na straně jedné se tato společnost oddává orgiím konzumu, na straně druhé si – v momentech špatného svědomí či prostě čiré přesycenosti – naordinuje zdrženlivost a hledání vyšších duchovních hodnot, aby se vzápětí opět vrhla do nebrzděného obžerství.

To, co Bělohradský nazývá „hledáním smyslu v postindustriální společnosti“, v její reálné praxi není ničím jiným nežli povrchním, plytkým, a především zcela nezávazným pohráváním si se slovíčky, se snovými obrazy, s fikcemi. Toto „hledání smyslu“ je stejně tak povrchní a bezobsažné, jako je tato společnost povrchní a bezobsažná ve své reálné, to jest materiálně-konzumní existenci. Člověk konzumní společnosti nehledá pravý smysl lidské existence; on se jenom zoufale snaží přehlušit niterně pociťovanou smysluprázdnost svého bytí v tomto světě.

 

Bělohradského „postindustriální společnost“ tedy naprosto není a nikdy nebyla tím, za co on ji pokládá: nikdy nebyla místem opravdového hledání, natožpak reálného vytváření smysluplnosti lidského bytí; je nanejvýš místem, kde se ono hledání smyslu více či méně úspěšně předstírá. Jestliže tedy tato „postindustriální společnost“ nemá ony znaky, které jí Bělohradský přisuzuje, podívejme se blíže na to, co je jejím pravým charakterem.

Podle Bělohradského názoru tedy ona „postindustriální společnost“ má být něčím zásadně a podstatně jiným, nežli byla společnost doby industriální. Industriální éra, o tom snad nebude sporu, byla dobou „gründerského kapitalismu“; byla to doba kdy kapitál, osvobozený od pout tradičních struktur a vazeb feudální společnosti, začal formovat svět podle svého. Dějinná zásluha kapitálu spočívá bezpochyby v tom, že pracujícího člověka osvobodil z pout feudální závislosti: kapitál totiž prostě nepotřebuje nevolníka svázaného s půdou, kapitál potřebuje mobilního dělníka, který pro něj může pracovat dnes tady a zítra zase jinde, podle toho jak sám kapitál se přelévá sem a tam, v závislosti od toho, kde mu kyne větší zisk. Kapitál tedy osvobodil pracujícího člověka od feudálních vazeb – aby ho vzápětí podřídil svým vlastním zájmům, totiž nikdy nekončící honbě za produkcí zisku.

Jestliže v industriální éře kapitál svůj zisk čerpal především z práce továrního dělníka, v éře postindustriální se těžiště tvorby zisku postupně přesouvá do sféry služeb. Jaký však má být natolik zásadní rozdíl mezi tím, jestli kapitál svým diktátem zisku ovládá společnost industriální, anebo společnost doby postindustriální? Jakýpak natolik zásadní rozdíl je mezi dělníkem pracující pro zisk majitele manufaktury, a mezi dejme tomu prodavačkou trávící celé dny povětšině za mizerný plat u kasy hypermarketu? Že má ta prodavačka – ve srovnání s dělníkem z dob raného kapitalismu dřoucím šest dní v týdnu deset až dvanáct hodin denně přece jenom trochu více volného času, a někdy přece jenom i poněkud více volných prostředků k vlastnímu konzumu? Jistě; aby kapitál mohl vytvářet zisk, potřebuje mít kupce, tedy konzumenta. A protože v oné „postindustriální éře“ kapitál nemalou část svého zisku tvoří právě ve sféře služeb, ve sféře zábavy, ve sféře volného času, pak je nutné, aby onen konzument měl alespoň jistou míru volného času k dispozici, aby svůj výdělek mohl zpětně odvádět kapitálu, za poskytnuté služby.

Jednou větou řečeno: současná společnost pozdního kapitalismu se principiálně nijak neliší od společnosti kapitalismu raného: celý faktický, materiální, ale nakonec i duchovní život společnosti je stále ovládán myšlenkou zisku, diktátem peněz, nutností poskytnou kapitálu což jeho jest. Nějaké rozlišování na společnost „industriální“ a „postindustriální“ je z tohoto hlediska pouhou fikcí, zastírající faktickou kontinuitu základních charakteristik společnosti kapitalistického typu.

 

Přesně tohle ale profesor Bělohradský nechce vidět; a tak dokonce i sociální protesty jak italských dělníků, tak českých pracujících, když už je nemůže ignorovat, přeinterpretuje jako nezodpovědný čin ve svém blahobytu zpovykaných jednotlivců či skupin. Jeho pohled na věc by bylo možno postulovat jako svého druhu Bělohradského doktrínu: „Lidé, jestliže současnou společenskou realitu považujete za špatnou, zkaženou, nehumánní – pak se nezdržujte tím že byste odstraňovali reálné, materiální kořeny všech těchto negativních jevů, že byste kladli otázku po tom jakým způsobem by bylo možno zlomit negativní moc kapitálu nad lidským životem. Ignorujte zvesela své materiální problémy, svou nezaměstnanost (či její hrozbu), svou sociální degradaci – namísto toho si uvědomte, že přece žijete v té krásné, svobodné, liberální postindustriální společnosti, a této svobody využijte k usilovnému hledání smyslu života!“

Bělohradský prohlašuje, že v postindustriální společnosti se naplnil „liberální sen“. Přesnější formulace by byla, že ve společnosti pozdního kapitalismu se dokonale naplňuje odvěká liberální fikce. Totiž fikce o tom, že postačí člověka osvobodit od zcela zjevných pout a závislostí týkajících se jeho osoby, to jest dát mu určitou autonomii osobní a politickou – a tím že se z nevzdělaného, nekultivovaného, žádné vyšší cíle nemajícího nevolníka práce jako mávnutím kouzelného proutku stane jakási éterická bytost, vzdělaná a kultivovaná, která bez ohledu na veškerou svou trvající existenční spjatost s materiálním světem bude poetickou řečí filozofovat o smyslu bytí. Je bezpochyby dobré a potřebné mít svůj sen, sen o lepším lidském bytí; ale naprosto není dobré, své sny vydávat za realitu. Liberální představa jakési „postindustriální společnosti“, kde člověk prý není vystaven žádným materiálním tlakům a nutnostem, je čirou fikcí; a sotva může mít smysl ve chvíli, kdy tato fikce dostává závažné trhliny, vyhlašovat národní program pro její rehabilitaci.