Vlastně, až doposud byla pro psaní pohádek známa spíše sestra Lenky Procházkové, totiž Iva. Zdá se ale, jako by i sama Lenka Procházková nyní našla zálibu v pohádkových příbězích, kde nakonec dobro vždycky zvítězí nad zlem - a podle tohoto věčného pohádkového vzorce nám začala líčit příběh české politiky, jmenovitě parlamentu.
Svůj pohádkový příběh tato bezpochyby nemalou imaginací obdařená spisovatelka rozčlenila do tří kroků. V tom prvním se oni v podstatě už zcela zapomenutí poslanci z druhé či třetí řady, kteří se do parlamentu dostali díky jakémusi voličskému happeningu v minulých volbách prostřednictvím kroužkování, tak tedy tito spící nositelé tehdejších nadějí se náhle mají probudit ze svého spánku, a jako Blaničtí rytíři spasit národ ve chvílích nejvyššího ohrožení. V kroku druhém se dokonce tito stateční a neúplatní gerojové, jejichž jediným životním smyslem je vlastní čest a čistota české politiky, tak ti se mají spojit dohromady ze všech znepřátelených (!!) frakcí, a dohromady zřejmě vytvořit jednu společnou frakci Neúplatných. - Nepatřilo by se při této příležitosti rovnou opět zvolat ono hrdé revoluční: "Proletáři všech zemí, spojte se!"? A v kroku třetím tato Frakce morální obrody (s celkovým počtem kolika? - dvou, tří, čtyř členů?) má prosadit natolik převratnou změnu, jako je odříznutí voleb od jakýchkoli komerčních a partajně-mocenských tlaků a vztahů.
Nuže, potud pohádka paní Lenky Procházkové. Dozajista, pohádka krásná a půvabná, která by bezpochyby dokázala potěšit duše dětiček předškolního věku, touto kouzelnou představou, jak pár neohrožených princů ze zadních sedadel parlamentu dokázalo porazit stohlavou saň etablované politiky.
Zkusme si teď - jen tak pro zajímavost - tento příběh převyprávět ještě jednou, protentokrát ovšem s přece jenom poněkud užším vztahem k realitě tohoto světa.
Vezměme si jako názorný příklad jednoho takového typického "zakroužkovaného" novoposlance z posledních voleb. Už ta samotná skutečnost, že ve své vlastní straně nepatřil k první garnituře, o něm prozrazuje, že to zřejmě nebude člověk nadmíru průbojný, pro nějž by bylo samozřejmostí prosazovat se v bojích proti skupinovým tlakům.
Dejme tomu - ponechme paní Procházkové tuto výhodu - že je to skutečně člověk, který podobně jako ona byl znechucen "kmotrovskými" praktikami české politiky, a snad i dokonce měl závažný úmysl, proti tomu něco udělat. Nedat se zkorumpovat, nenechat se polapit do sítí politických zájmových skupin či přímo mafií, chovat se čestně, hlasovat vždy jen podle vlastního přesvědčení.
Tento nováček naplněný těmito dobrými úmysly tedy po svém "vkroužkování" vstoupí do parlamentu - a asi ta první věc, kterou tam zažije, ještě nežli se vůbec dostane k prvnímu hlasování, je nejspíš přesně to samé, co zažije každý "bažant" na vojně, při srážce s falangou starých mazáků. Ti mu totiž okamžitě dají na vědomí, kdo je tu pravým pánem, kdo se "vyzná ve věcech", a co si kdo může fakticky dovolit a co ne. Zjistí, že to co se celkově nazývá "parlament", není snad nějaké shromáždění reprezentantů lidu, které by se společně radilo o tom, jak nejlépe spravovat zemi - nýbrž, že je to bitevní pole, kde znepřátelené tábory zavile a nesmiřitelně bojují o každý centimetr půdy. A dejme tomu, že náš nováček - stržený svým ještě čerstsvým idealismem, jakož i svou nevědomostí - podá nějaký návrh, který by třeba sám o sobě byl docela racionální; jenže v tom okamžiku se mu dostane zuřivého zasyčení od starých mazáků jeho frakce: "Zbláznil ses? Vždyť tímhle bychom přece hráli do karet t ě m d r u h ý m !! (Přičemž, "těmi druhými" je samozřejmě myšlen politický protivník.)
Jak pak se asi v tuhle chvíli zachová náš okroužkovaný hrdina? Zaujme postoj španělského granda, a s myšlenkou na slzičku zklamání v něžných očích paní Lenky Procházkové v případě jeho mravního selhání, hrdě vyhlásí: "Nikoliv! Jáť ani o krok neustoupím ze svých zásad, i kdyby se proti mě postavil celý svět! Lhostejná je mi zášť mé vlastní strany, nikterak se mě nedotýká pohrdání mých vlastních parlamentních kolegů, budiž mi ukradeny všechny výhody a prebendy kariérního politika, které tímto spolehlivě ztrácím: čistota a čest české parlametní demokracie je mi nade vše!"
Jak asi pojmenovat takovéhoto aktéra? Hrdina? Politický naivka? Zachránce demokracie? Či snad: rytíř smutné postavy?

Ponechme každému na zvážení, jaká je asi pravděpodobnost, že se náš novoposlanec z druhé řady zachová právě tímto způsobem, a jaká je pravděpodobnost, že naopak velice rychle sklapne, a zařadí se poslušně do šiku "starých struktur". A je možno se dokonce právem domnívat, že i sama Lenka Procházková by si tuto otázku dokázala zodpovědět s daleko vyšší mírou realismu, než kolik mu nechala prostoru ve svém příběhu o povstání Okroužkovaných. Jenže, v jejím případě dochází zřejmě k přesně tomu fenoménu, jako u všech revolucionářů všech dob: nikdy si nedokážou připustit, že i ta jejich revoluce byla nakonec revolucí falešnou. Že i ta jejich revoluce nakonec jenom hierarchické struktury a sociální nerovnosti starého režimu pouze transformovala do nového, poněkud zmodernizovaného hávu. A protože tito bojovníci revoluce si nedokáží připustit to osudové zklamání, že i jejich revoluce selhala, proto s neústupnou sveřepostí trvají na ideálech té své revoluce, a tyto ideály vydávají za čirou realitu. Bylo tomu tak za revoluce socialistické, s její vírou, že pouhou změnou vlastnických vztahů je možno zlepšit a zlidštit tento svět - a nejinak je tomu i s revolucí občansko-demokratickou, s její vírou, že prostřednictvím několika křížků a kroužků na hlasovacích lístcích je možno zlepšit a zlidštit svět.