MARX ZA NIC NEMŮŽE?

 

 

V anketě A2larmu „Na Západ s Karlem Marxem“ z 8. května /https://a2larm.cz/2018/05/na-zapad-s-karlem-marxem/ o tom, jaký význam má učení Marxe pro dnešek, jakož i o souvislosti jeho teorií se zločiny spáchanými ve jménu komunismu prakticky všichni respondenti (až na jistou výjimku Terezy Stockelové) odmítali obvinění, že by Marx na těchto excesech a deformacích sám nesl nějakou vinu.

 

Je sice potěšitelné (a pro spolupracovníky levicového média vlastně samozřejmé), že zde nebyl dán žádný prostor obvyklému pravicovému klišé o tom, že prý vede přímá linie od Marxe k totalitním režimům 20. století. Ale na straně druhé – celá věc je o mnoho složitější, nežli aby bylo možno jen tak bez dalšího prohlásit, že Marx naprosto za nic nemůže, že on to přece všechno myslel jenom dobře.

 

Vezměme si příklad z techniky: dejme tomu že někdo – v nejlepší vůli učinit něco dobrého pro lidstvo – zkonstruuje dokonale ekologický automobil. Jenže: v tomto jeho projektu budou závažné konstrukční chyby, které budou způsobovat, že za jízdy řízení toho vozu bude neustále táhnout k jedné straně. Opravdu pak tento konstruktér nebude nést žádnou vinu na tom, že toto perspektivní vozidlo budoucnosti stále znovu a znovu skončí v příkopu?…

 

A Marx – o tom nemůže být pochyb – takovýmto „konstruktérem budoucnosti“ byl. Jeho obraz budoucí komunistické společnosti byl sice velmi obecný a vágní; nicméně na straně druhé postuloval zcela zásadní téze, na kterých tato komunistická společnost musí být postavena. Zrušení soukromého vlastnictví, společné vlastnictví produkčních prostředků, zrušení trhu, zrušení peněz, komunismus jak produkční tak i spotřební – to jsou naprosto centrální charakteristiky, bez nichž komunistická společnost přestává být komunistickou. A pokud by padla možnost takovouto komunistickou společnost vytvořit – pak by s tím zároveň padla i možnost odstranit, zrušit, pozitivně překonat kapitalismus. Přinejmenším podle klasického Marxova modelu dějin by tato možnost negace kapitalismu padla.

 

Takže tedy, pokud si znovu postavíme otázku po míře Marxovy odpovědnosti (či viny) za vznik totalitních režimů, pak fakticky nemůžeme dostat jinou, nežli podvojnou odpověď: na jedné straně je naprosto samozřejmé, že tyto totalitní režimy svou moc nad člověkem vykonávaly v naprostém rozporu s veškerými Marxovými intencemi o naprosté emancipaci člověka; a kdyby on sám žil v jejich době, jako první by jim právě on vyhlásil revoluční boj. Ale na straně druhé zůstává faktem, že Marx se ve svém narýsování cesty od kapitalismu k beztřídní společnosti dopustil zcela závažných „konstrukčních chyb“; a za tyto chyby – to se nedá nic dělat – nese svůj díl odpovědnosti. Neboť přinejmenším zčásti to byly chyby, které byly zcela zřetelné už v jeho době; jenomže on o nich – ve svém neotřesitelném sebevědomí – nechtěl naprosto nic vědět. Ten následný historický karambol byl pak nevyhnutelným důsledkem těchto vad.

 

Ty hlasy v anketě snažící se Marxe exkulpovat z viny na následcích jeho teorie trpí tím, že jsou zcela nespecifické. Jenom se tu neustále opakuje tvrzení, že Marxe není možno vinit z toho, co v jeho jménu učinili jiní; ale není tu konkrétně uvedena – a tedy ani kriticky rozebrána – ani jedna z centrálních Marxových tézí, na kterých spočívá (a jimiž je determinován a limitován) celý jeho projekt budoucího vývoje ke komunismu.

 

Vyjmenujme si proto několik z jeho výchozích axiomů – právě těch, které pak nevyhnutelně vedly k tomu, že celý výsledný vehikl „táhl k jedné straně“. Připomeňme si ještě, že lidská společnost je jeden živoucí organismus, jeden jediný vnitřně provázaný celek; a pokud chceme tento organismus změnit v základním způsobu jeho fungování, pak ho musíme dokázat uchopit právě jako celek. Jinak řečeno: jakmile se dopustíme nějaké jednostrannosti, jakmile přehlédneme nějaký podstatný rys existence a fungování tohoto organismu – to se pak naprosto nevyhnutelně vymstí. S pouze částečnou znalostí věci celý systém dovedeme jenom k příští krizi – a tedy k příští revoluci.

 

Takže tedy: dokázal Marx lidskou společnost, její existenci a mechanismy jejího fungování pojmout a vysvětlit v její úplnosti – anebo byl jeho pohled nakonec jenom jednostranný?

 

Budiž řečeno rovnou: Marx se dopustil celé řady jednostranností – napohled velice nepatrných, ale ve skutečnosti zcela fatálních, které ve svém výsledku nevyhnutelně musely vést k tomu, že se jeho koncept (komunistické) společnosti nakonec zcela minul s realitou člověka a společnosti.

 

1. Základní filozofické východisko – jednostranný materialismus. V systémovém a historickém materialismu leží Marxova největší síla – ale zároveň jeho největší slabost. On dokázal člověka uchopit v jeho determinovanosti (stejně jako Freud nebo jako genetika) – ale nedokázal ho uchopit v jeho (duchovní) svobodě. A tak nakonec ačkoli Marx chtěl mít člověka naprosto svobodného, dosáhl pravý opak.

 

2. Jednostranné pojetí práce jako činnosti kolektivní, pospolité. Na tomto axiomu stojí celá myšlenka komunismu; jenže práce je ve skutečnosti záležitostí stejně tak individuální, jako pospolitou; a bezprostředně mnohem spíše individuální, než pospolitou. Marx nikdy pracovní činnost člověka nedokázal uchopit v této – dialektické – podvojnosti a rozpornosti; proto jeho víra v komunistického člověka, pracujícího dobrovolně ve prospěch celku, se ukázala být v praxi naprostou fikcí. Kterážto fikce pak ovšem musela být udržována jenom násilím.

 

3. Marxova víra v „dobrého člověka“. To souvisí s bodem předchozím; znalci Marxova díla by tady sice mohli – právem – protestovat, že přesně naopak Marx nikdy nevytvořil žádnou fixní konstrukci takového či onakého člověka, nýbrž že ten byl pro něj vždy principiálně „souborem společenských vztahů“. Jenže: tento „soubor společenských vztahů“ byl pro Marxe primárně určen vztahy vznikajícími v materiální produkci; a jestliže tato materiální produkce má mít principiálně kolektivní, pospolitý charakter – pak nám z toho bez dalšího vyplývá právě ten „dobrý“, to jest komunistický člověk pracující a žijící v bezrozporné harmonii se svými soudruhy.

 

4. Marxova neschopnost pozitivním (dialektickým) způsobem vyřešit zásadní, celé lidské dějiny profilující konflikt mezi jedincem a celkem, mezi individuem a společností. Tento bod je vlastně opět jenom konkretizací toho co už bylo řečeno výše: Marx pojímá člověka jednostranně jako ryze společenskou bytost, vůbec neuznává jeho autonomní existenci individuální. To pak u něj nevyhnutelně vede k potlačení lidské individuality ve prospěch nadřazeného celku (a to bez ohledu na to, že i tady on sám zamýšlel vlastně pravý opak, svobodné individuum ve svobodné společnosti). I tady se jeho cíle fatálně rozcházely s nástroji, kterými chtěl tohoto cíle dosáhnout.

 

V této řadě výčtů toho, jak Marx celou komplexní problematiku člověka a společnosti viděl a uchopoval pouze jednostranně, by bylo možno pokračovat ještě mnohem dále. Snad už řečené ale postačí pro základní závěr, a tedy odpověď na položenou otázku po vině Marxe na reálném historickém vývoji ve jménu jeho idejí: ano, všechny ty totalitní a nesvobodné režimy byly absolutním popřením Marxových ideálů o plně osvobozené lidské bytosti. Ale na straně druhé: Marxovy teorie, Marxovy konstrukty společnosti a jejího fungování byly od samotného počátku jednostranné, a tedy pouze částečně platné a správné. S takto jednostranným pojetím prostě nelze celý ten koráb lidských dějin řídit a vést správným směrem; a následné ztroskotání bylo tedy naprosto jednoznačně dáno už předem.

 

Marxovi samotnému je do jisté míry možno odpustit tuto jednostrannost; fakticky jenom díky jí dokázal vytvořit své dílo, které tak pronikavě jako žádné jiné demaskovalo a analyzovalo odcizené a nehumánní mechanismy kapitalismu.

 

Ale dnes – dnes už si nemůžeme v žádném případě dovolit ty Marxovy chyby ignorovat. Vpřed nepokročíme tím, že budeme hledět jenom na jeho přednosti, a budeme zavírat oči před jeho nedostatky. Jak řečeno, celý jeho konstrukt člověka, společnosti a dějin spočívá na jednostranně pojatých základních axiomech; dnes už je nejvyšší čas tyto výchozí chyby napravit, a vytvořit koncept člověka a jeho přítomnosti na tomto světě, který bude opravdu komplexní a vyvážený.