Můj první text, jakožto reakce na Škabrahův článek v "Salonu":

 Se základními myšlenkami článku je možno pouze vřele souhlasit (byť i o některých jednotlivých bodech by bylo možno do jisté míry polemizovat); ale v prvé řadě velmi závažný je poslední odstavec Vašeho textu. Závažný z toho důvodu, že ve svých důsledcích značně otřásá základní ideou politické formace zvané demokracie.

 S dovolením připomenu Vaše rozhodující věty: „Lid není vždy demokratický a nemá vždy pravdu. (!!) Mít úctu k voliči neznamená přikyvovat každému jeho výkřiku, ale usilovat, aby se v něm probudil demokrat.“

 Opakuji znovu, s takovýmto postojem každý rozumný člověk může pouze souhlasit. Jsou to vzácná slova, jsou to svým způsobem odvážná slova; ale...
 Ale vzápětí se nám vynořuje velký problém, když tento postulát pojmeme naprosto důsledně, a porovnáme ho se základními principy stávající demokracie.
 „Lid nemá vždycky pravdu“ - jenže, veškeré sebesrozumění, a veškeré sebeodůvodnění současných demokracií spočívá na axiómu zcela opačném, totiž že „lid je suverénem“, že veškerá moc ve státě vychází výhradně z lidu, a že tedy fakticky tento lid  je  vždycky zásadně demokratický, a principiálně má vždycky pravdu.
 Jestliže tedy Vy máte – a to dozajista máte – pravdu v tom, že lid, či přinejmenším jeho části, pokud zastává jako v daném případě nacionalistická a rasistická stanoviska, pravdu nemá a demokraticky se nechová, pak platnost tohoto konstatování není možno omezit jenom na tuto jednotlivou kauzu, nýbrž ta nutně nahlodává samotné základy ideového sebezdůvodnění politického systému demokracie. Neboť, když už se jednou protrhla hráz onoho železného axiómu, že v demokracii vládne lid a nikdo jiný, když tu najednou shledáváme že jsou přece situace kdy lid není schopen vládnout a že mu to za žádných okolností nesmí být dovoleno – kde a jak potom zastavíme onen příval pochybností valící se z oné protržené hráze?
 Kde a jak teď poznáme, kdo nám dá jakou garanci, že zrovna tento lid je „ten dobrý“, a onen lid naopak ten špatný? V kterých ohledech, v kterých momentech je tento lid natolik vyspělý a odpovědný, že je mu možno svěřit spravování státu do jeho vlastních rukou – a kdy je tomu naopak, kdy je nutno právě tento stát před iracionálními, retardovanými předpojatostmi a choutkami onoho lidu všemi silami bránit?
 Jediný možný závěr, který je možno z Vašeho článku učinit, je tento: být součástí lidu, je něco principiálně jiného, nežli chovat se ve prospěch lidu. Být součástí lidu, tedy  b ý t  lidem, k tomu není zapotřebí nic víc, nežli žít na určitém místě, případně mít určitou národní příslušnost, respektive pro určité účely být plnoletý a svéprávný. To je vše; žádného dalšího osobního výkonu k tomu není zapotřebí.
 Zato chovat se ve prospěch lidu – to je už naprosto jiná záležitost, tady nestačí jenom někde a nějak být, nýbrž k této schopnosti je nutno napřed se vypracovat, a to sice namáhavou, celoživotní prací na vytříbení, kultivování své vlastní osobnosti. Chovat se a jednat ve prospěch lidu, ve prospěch celku – to v prvé řadě vyžaduje zbavit se svého vlastního omezeného, přinejmenším latentně egoistického pohledu, překonat své vlastní předpojatosti, své vlastní světonázorové, případně ideologické zúžení pohledu.
 Myslím, že na těchto základních zásadách, jak od sebe rozlišit čistě formální příslušnost k lidu na straně jedné, a pravou schopnost jednání ve prospěch celku, se alespoň v podstatě shodneme. Ale i tak, stále nám zůstává otevřená ona otázka: kdo či co nám rozhodne, jaké všeobecně platné a pochopitelné kritérium nám pomůže rozpoznat a rozlišit, jaké chování je to „správné“, a jaké nikoli? Kdo je pravým demokratem (ve smyslu oné službě celku) – a kdo se za principy demokracie pouze schovává?
 Tady je nějaká jednoznačná odpověď samozřejmě velice obtížná; snad dokonce principiálně vůbec nemožná. Ale přece, jedno vodítko se nám tu přece jenom ukazuje. Rozhodujícím pojmem se jeví onen termín: „formálnost“.
 Demokratické politické systémy současnosti sice deklarují za svůj cíl „blaho lidu“ - ale ve skutečnosti v praktické realizaci tohoto vzletného hesla zůstávají v rovině pouze čistě formální. Jak už řečno, samotná příslušnost k lidu-suverénu je definována na základě čistě formálních kritérií, prostou příslušností k danému národu a příslušným občanským statutem. Politická reprezentace onoho lidu? - To samé, do nejmenších podrobností jsou sice vypracovány formální  r e g u l e  toho, jak tito reprezentanti mají být elektováni, ale není zde naprosto nic o tom, jaké by měly být jejich osobní, morální a duchovní (intelektuální) předpoklady.
 Pokud bychom tedy chtěli od současného stavu dospět někam jinam – totiž tam, kde by pravé obecné zájmy, zájmy lidu byly nadřazeny individuálním zájmům a předpojatostem, pak by to nebylo možno jinak, nežli zásadní změnou celého paradigmatu. Byl by nutný návrat někam do dřívějších, vlastně už opravdu starých dob – někam do dob Aristotela, s jeho požadavkem uměřenosti, hledání pravého středu mezi nějakým „příliš mnoho“ na straně jedné, a „příliš málo“ na straně druhé. S jeho důrazem na to, že jedině areté, ctnost, je předpokladem a zárukou toho, že politika bude konána skutečně ve prospěch obce, nikoli v egoistickém zájmu. Bylo by nutno vrátit se někam do dob Platóna, s jeho úvahami o tom, kdy a za jakých podmínek se stát upíná k vyšším hodnotám, a kdy upadá do propasti všeobecného egoismu. Bylo by nutno znovu se přeptat u Sokrata, co vlastně měl na mysli svou „péčí o duši“. Bylo by nutnodotázat se u Ježíše, v čem spočívá podstata jeho „pravého žití“. Zkrátka, to všechno dohromady, ještě jednou: bylo by nutno opustit čistě formalistické pojetí současných demokracií, a jako závaznou postulovat otázku po pravém bytí a žití.
 Jenže, k takovému zásadnímu obratu by bylo zapotřebí nejen politické vůle vládnoucích, ale v prvé řadě hluboké mravní vyspělosti a odhodlanosti samotného lidu. Při pohledu na současný svět se nezdá, že by onen lid byl už natolik daleko.

 

Odpověď M. Škabrahy:

Děkuji za reakci. Problémy, na které upozorňujete, jsou samozřejmě
závažné, zvláště ten druhý. Pokud jde o rozpor mezi tím, že v
demokracii je suverénem lid, a já tvrdím, že "lid nemá vždycky
pravdu", myslím si, že to vlastně rozpor není. Tezi o suverenitě lidu
nelze brát doslova, lid je zde do značné míry abstraktum, ta formulace
chce především říct, že zákonodárná a výkonná moc se musí lidu
zodpovídat; jsou to jeho volení zástupci. Lid v tomto smyslu není
osoba, aby mohl mít, nebo nemít pravdu. Jde především o jisté
procedury výběru a kontroly reprezentantů republiky. Právě ta
proceduralita je klíčovým kritériem případné "pravdivosti" - v tom
smyslu, že republikánské procedury umožňují pravdu co nejzodpovědněji
hledat, tj. zapojit do debaty a rozhodování co nejvíce zájmů a
pohledů, jež ve společnosti existují. Mé tvrzení "lid nemá vždycky
pravdu" se pak vztahuje ne na ono státoprávní abstraktum, ale na
konkrétní projev určité části společnosti, navíc projev, který by sám
o sobě získal patřičnou váhu až skrze patřičnou proceduru, jakou může
být i demonstrace či jiné veřejné projevení názoru - to je součástí
demokratických procedur; pochod hrozící násilím na jiné části
obyvatelstva už se z takových procedur vymyká.

Druhý problém je obtížnější. Ony demokratické procedury mají nejenom
formální stránku, ale i stránku hodnotovou, řekněme že jsou otázkou
určité politické kultury, související s celkovým paradigmatem.
Narozdíl od institucí, jež lze zřídit zákonem, se však paradigma mění
velmi těžko, na jednu stranu si vyžaduje mimořádné spontánní vzepjetí,
kdy se lidé nadchnou pro společně sdílenou ideu, na druhou stranu
potřebuje trvalejší mentální struktury, vzorce chování apod.,
související s výchovou, vzory, k nimž se společnost upíná atd. Při
úsilí o budování takové demokratické kultury bych ale varoval před
návraty do minulosti, většinou bývají falešné. Aristoteles byl
zastáncem otroctví, Platon byl všechno jenom ne demokrat. Vždycky si i
z těch minulých autorit vybíráme to, co je adekvátní, mohou nás
inspirovat, ale rozhodovat se stejně musíme na základě porozumění
současnosti a ze svých současných perspektiv. Současnosti neunikneme
:-)

Moje následující odpověď:

Musím přiznat, že Vaše argumenty - jakkoli chápu jejich pozadí - mě nepřiměly k tomu, abych opustil můj náhled na věc. Ozřejmila se mi tu ale - především díky Vašemu odmítnutí myšlenkových tradic antické filozofie - skutečnost, jak principiálně (a nesmiřitelně) tu na sebe narážejí dva zcela rozdílné myšlenkové světy. Nejde o to, že se tu odlišují názory mé a Vaše - ale jedná se skutečně konflikt dvou zcela protikladných myšlenkových paradigmat.

Já bych s dovolením úvodem kontroval replikou na Vaši poslední větu: že totiž "současnosti neunikneme". Já bych si dovolil tvrdit: své minulosti unikneme ještě méně. Současnost - jakkoli vytváří aktuální prostředí našeho žití - může být také jenom nahodilá, efemérní, nepodstatná. Zatímco pohled do minulosti nám může pomoci odhalit to, co je trvalé, původní, podstatné.
Jmenovitě Platón: samozřejmě že Platón nebyl demokrat. Platón byl filozof. A to sice filozof v původním slova smyslu, nebo snad přesněji právě ve smyslu antické myšlenkové tradice, kdy člověk byl pojímán jako samozřejmá součást světa, celého univerza. A odpovídat na otázky člověka (a dobrého a zlého v člověku) bylo možno právě jenom na pozadí celého světa, otázky, co vůbec představuje vyšší kvalitu, na rozdíl od forem nižších a nicotnějších. Právě o tohle se jednalo Platónovi: nalézt - a realizovat - podmínky, za kterých dojde k optimálnímu rozvoji (duchovního) potenciálu společnosti. Z tohoto důvodu pak logicky zavrhl politickou formu demokracie - neboť viděl, že demokracie, přes svou rétoriku svobody, vede nutně k partikularizaci, k destrukci jakýchkoli vyšších forem a hodnot, ve prospěch partikulárního egoismu materialisticky orientovaného individua.
Obdobně Aristoteles (mimochodem, Vaše předhůzka že Aristoteles byl "zastáncem otroctví", je otevřeně řečeno přinejmenším zcela ahistorická: v oné době bylo otroctví samozřejmou součástí tehdejšího světa; stejně tak by bylo možno zavrhnout například Karla IV, s tím, že on "pěstoval nevolnictví"). Takže Aristoteles: ten sice nejenže nesdílel, ale dokonce vysloveně zavrhoval Platónovu snahu vytvořit ideální existenční formy přesahující danou "materiální" realitu; nicméně Aristoteles, jakožto velice důsledný myslitel, také viděl, že demokracie sama o sobě nepřináší žádnou záruku pro to, že politika bude provozována v zájmu obce, v zájmu všech. Demokracie znamená pro Aristotela jenom to čistě formální vymezení, že na správě obce se zúčastní všichni; jedná se tedy o vymezení čistě kvantitativní participace, nic více.
Jinými slovy, o co se tu jedná: společným východiskem tohoto myšlenkového ("politologického") paradigmatu je předpoklad, že je zde dána jakási původní, na jednotlivých osobách i státních formách nezávislá k v a l i t a lidského bytí - a na této kvalitě je možno - a nutno - poměřovat konkrétní politické formy.

V současném světě ovšem převládá postoj zcela opačný (který je zjevně i názorem Vaším): vezme se určitá politická forma (v daném případě demokracie), o té se prohlásí, že je "dobrá", a veškeré dění ve společnosti se pak poměřuje už jenom víceméně mechanickým porovnáním s tím, do jaké míry odpovídají této politické formě. "Stavět svět na hlavu", nějak takhle to nazýval Marx.
Vy říkáte, že už jenom samotné "republikánské procedury umožňují pravdu co nejzodpovědněji
hledat, tj. zapojit do debaty a rozhodování co nejvíce zájmů a
pohledů, jež ve společnosti existují".
Jenže: 1. pro "zodpovědné hledání pravdy" napřed vůbec musíme mít někoho, kdo je ochoten tu pravdu skutečně zodpovědně hledat; to jest, kdo je ochoten překonat v prvé řadě své vlastní předpojatosti, své vlastní osobní individuální zájmy, a hledat onu pravdu samu.
2. "Zapojit co nejvíce zájmů a pohledů" - jenže kde je dáno, že tyto "zájmy a pohledy" jsou opravdu dobré, tedy že jsou v zájmu společnosti - a že se nejedná převážně o zájmy partikulární, egoistické, přízemně materialistické?

Právě v tomto vězí zásadní slabina teorie demokracie: ona (aby vůbec byla smysluplná) prostě m u s í předpokládat v podstatě "dobrý" lid, jehož primárním zájmem je hledání pravdy, humanity, prospěchu všech. Svým způsobem, demokracie tu dělá ten samý systémový předpoklad jako svého času Marx, který také vycházel z představy původně "dobrého", nezkaženého lidu. Jenže, na rozdíl od teorie demokracie si Marx alespoň dal tu práci, tento svůj předpoklad teoreticky odůvodnit; a přesto tento jeho axióm zůstal provždy zásadní slabinou celé jeho revoluční teorie. Někdy to opravdu působí tak, jako by demokracie chtěla dosáhnout ten samý cíl jako Marxův komunismus - totiž humánní společnost bez vzájemných (antagonistických) konfliktů, ale jako by toho chtěla docílit prostředky z arzenálu občanské, tedy buržoazní, nekomunistické společnosti respektive politiky.
Neboli, jednou větou: demokracie chce mít člověka který se chová jako zodpovědný příslušník obce, jako tvor sociální a solidární - ale přitom ho staví do reálných podmínek egocentristického individua, které upřednostňuje výhradně své vlastní egoistické zájmy.

Z těchto důvodů, pane Škabraho, nemohu si pomoci, ale jak už řečeno úvodem, Vaše argumenty ve prospěch onoho myšlenkového paradigmatu, který vychází nikoli z priority lidského bytí, nýbrž z priority politických forem, nemohu považovat za dostatečně přesvědčivé.

 

Na tuto mou odpověď mi pan Škabraha sdělil, že nějaká další diskuse se mnou pro něj "pozbývá smyslu", neboť by mohl jenom opakovat už řečené. K čemuž jsem mu nakonec přisvědčil - pokud by opravdu jenom pořád dokola opakoval to samé (aniž by se nějak závažněji zabýval mými argumenty), pak by jakékoli další snahy o diskusi znamenaly jenom zbytečnou ztrátu času pro obě strany.