SKÁLA JMÉNEM PETR

Název článku jsem si vypůjčil z dokumentárního pořadu o okolnostech vzniku křesťanské církve, který před časem vysílala televize. Tento dokument byl součástí celého seriálu, který se zabýval různými aspekty působení Ježíše Krista i jeho druhů - a až na malé výjimky zde bylo na ony události hleděno velice střízlivým, realistickým, a právě proto velice překvapivým a objevným pohledem.

Není to vlastně dosti podivné: my přijímáme jako naprostou samozřejmost, že zakladatelem a první hlavou křesťanské církve byl apoštol Petr - a přitom si vůbec neklademe otázku, jak k tomu vlastně došlo, a nemohlo-li tomu být třeba i zcela jinak. Byl Petr opravdu jediným a nesporným kandidátem na tuto pozici?

Jistě; v textu Nového zákona je psáno, že prý sám Ježíš jednou pronesl k Petrovi větu, že právě on bude ta skála, na které bude stát jeho (Ježíšova) církev.
Na straně druhé, je nutno  položit otázku: a proč vlastně Petr? Proč ne někdo jiný? Byl opravdu Petr - mezi všemi ostatními učedníky Ježíše - natolik vynikající osobností, že bylo už předem zcela jasné a nesporné, že jenom a jedině on bude mít tu čest, být pokračovatelem Ježíšova díla?
Autoři oné dokumentace nechali Petrovu osobnost analyzovat z hlediska psychologie osobnosti - od specialisty zaměřeného na charaktery čelních politických osobností.
Výsledek této analýzy? - Pro Petra vlastně zničující. Na rozdíl od jemného, intelektuálního Ježíše se osobnost Petra jeví jako mnohem méně kultivovaná, ne-li vysloveně obhroublejší; a stejně tak není známo nic o tom, že by od něj vzešly jakékoli ideové impulzy. To čím Petr ještě tak ze všeho nejvíce "vynikl", bylo to, že se zřejmě neustále dral do popředí, a že nesnesl když Ježíš upřednostňoval někoho jiného. (Například je v samotném Novém zákoně zdokumentováno, jak si hořce stěžuje samotnému Ježíši, že upřednnostňuje "tu ženštinu" Máří Magdalénu oproti nim, jeho věrným učedníkům...) Výsledné dobrozdání o Petrově osobnosti bylo takové, že on je přesně ten typ žáka, který se při vyučování neustále hlásí o slovo, ale kterému učitel musí poté vždycky sdělit: "Ale Petře, zase jsi to všechno popletl..."

Takže, kdo byl vlastně vůbec tento Petr? - Pokud souhlasí to, co bylo vysloveno v oné dokumentaci, pak Petr v žádném případě nebyl nějaký "chudý rybář", jak se to traduje v křesťanském podání. Přesně naopak: Petr byl zřejmě relativně nemálo zámožný člověk, majitel velkého domu, který si na vlastní rybářskou práci najímal celou řadu námezdních pracovníků! - To by ostatně mohlo být jedním vysvětlením, proč byl Ježíš sám na Petra natolik vázaný: byl na něm dost možná nemálo závislý čistě materiálně. Ježíš sám nebyl jenom "ptactvo nebeské"; potřeboval nějaké zázemí, nějakou jistou základnu, kam se mohl kdykoli vrátit, kde mohl najít útočiště, dostat tvůj pokrm vezdejší, aniž by přitom musel mít pocit, že příliš vyjídá svého hostitele.
Do tohoto svého domu se podle všeho Petr také vrátil po smrti svého Mistra - zdrcený, rezignovaný, plný beznaděje a zoufalství. A teprve poté, co Marie Magdaléna měla vizi znovuobživlého Ježíše, měl tuto vizi i on sám. A tento zážitek byl zřejmě emocionálně natolik mohutný, že Petr dramaticky změnil svůj život - vlila se do něj nová energie, a on se stal kazatelem a organizátorem, pracujícím na znovuobnovení, respektive vůbec vytvoření (postježíšovské) křesťanské církve.

Dobrá tedy; ale stejně, jak vlastně došlo k tomu, že tímto zakladatelem prvotní křesťanské církve byl zrovna Petr, a ne někdo jiný? - Vždyť, prvním vůdcem židovsko-křesťanské komunity po Ježíšově smrti naprosto nebyl Petr - nýbrž Jakub, Ježíšův bratr!!
Co se tedy vlastně stalo, co se muselo stát, aby se nakonec Petr prosadil proti původní hlavě raně křesťanského hnutí, proti Jakubovi?
Tím spíš, že tu ve hře byla ještě další, velmi výrazná osobnost - totiž apoštol Pavel? A tento Pavel - na rozdíl od jak řečeno nepříliš intelektuálně založeného Petra - byl jednoznačně vůdčím myslitelem celé křesťanské komuninty?
Věc se měla takhle: Pavel, v zájmu rozšíření myšlenky křesťanství, ho chtěl učinit přístupným i nežidovským národům; zatímco Jakub se ostře stavěl proti. Jakub stál pevně na židovské tradici židovské výlučnosti. A tak se Pavel a Jakub ve svém střetu fakticky blokovali navzájem. Této skutečnosti využil Petr, ať už cíleně nebo ne. Petr se nezúčastnil těchto ideologických bojů - ale namísto toho objížděl jednotlivé křesťanské obce, držel tam kázání. Tím samozřejmě navazoval osobní kontakty, vytvářel neformální, ale pevné síťoví vzájemných svazků.
- Možná se následující nadčasové propojení někomu může zdát být rouhačské; ale nicméně, jistá souvislost se tu nabízí dosti nápadně. A to sice k situaci v porevolučním Sovětském svazu, po smrti jejího ideového vůdce Lenina. I tady propukly ostré ideové spory o to, jakým směrem se má ubírat bolševické hnutí - zda cestou "čisté" revoluce, anebo cestou pragmatismu.
A i v této situaci se jaksi "z pozadí" vynořil jeden, který se těchto ideových sporů držel spíše stranou - ale o to usilovněji čím dál tím více ovládal stranický aparát. A i když s ním původně nikdo pro vedoucí úlohu nepočítal (a Lenin sám ho ve své závěti charakterizoval jako nevhodného pro tuto funkci, pro jeho osobní hrubost) - nakonec to byl právě on, kdo díky své vládě nad aparátem nakonec uchopil i moc ve straně, a v celém státě. Tímto mužem nebyl nikdo jiný nežli sám - Josif Vissarionovič Stalin.

Budiž; vraťme se zpátky k našemu Petrovi. Ten učinil další rozhodující krok k tomu, stát se centrální postavou hnutí - usadil se v Římě. A Řím, to bylo prostě centrum. Centrum říše římské, ale přirozeným vývojem se z něj stalo i centrum křesťanského hnutí. A právě tady Petr úspěšně završil svou cestu za tím, stát se první oficiální hlavou veškerého křesťanstva.

Ovšem, ani zde to neměl tak docela snadné. V oné televizní dokumentaci byla zmíněna jedna historka, která i zde stojí za reprodukování. Stalo se totiž, že v té době byl v Římě činný jeden - zřejmě šarlatán, manipulátor, hypnotizér, jménem Šimon, který svých manipulátorských schopností využíval k vzbuzování iluze u svého publika, že činí zázraky, že léčí nemocné, že se vznáší vzduchem. Říkali mu proto "Šimon mág". A tento Šimon mág vycítil příležitost, kterou mu dávalo ještě ideově nepevné, ale početně silné křesťanské hnutí - vetřel se k němu, a svýmí magickými kousky k sobě skutečně vkrátku dokázal přetáhnout nejen mnohé, nýbrž podle všeho dokonce velkou většinu tehdejší římské křesťanské obce!!
Něco takového ovšem Petr, jako křesťanský biskup, nemohl trpět. Dvakrát se se Šimonem střetl verbálně, ve slovním souboji; až napotřetí, když se Šimon mág zase jednou vznášel v povětří, se prý Petr začal modlit - natolik úspěšně, že ďáblové Šimona nesoucí se lekli a uprchli. Šimon poté, zbavený své opory, padl na zem a zranil se, a to natolik, že na následky poté zemřel.
Alespoň takto ony události líčí křesťanské apokryfy (texty nepřijaté do konečného kánonu Nového zákona). - Nuže, pokud bychom se pokusili na ony události pohledět poněkud střízlivějšíma očima, asi by se nám naskytl přece jenom poněkud odlišný pohled. Už jsme si přiblížili charakter jeho osobnosti, že on skutečně dost dobře nesnášel jakoukoli konkurenci. A navíc byl zřejmě nemálo prchlivý, a ve vypjatých okamžicích nikdy neměl daleko k tomu, sáhnout po zbrani (byl to právě on, kdo navzdory zákazu svého Mistra mečem usekl ucho jednomu z pohůnků, kteří si přišli pro Ježíše). Takže, bylo by asi nemálo nadějné vsadit si spíše na tu verzi, že namísto jakéhosi "modlení" v onom rozhodujícím střetu Petr sáhl po jiných, podstatně materiálnějších prostředcích disputace. Skutečnost, že Šimon mág na následky Petrova "přesvědčování" nakonec podlehl svým životem, nakonec hovoří dosti výmluvnou řečí.

Ale, v této souvislosti se vynořuje jeden nemálo zajímavý aspekt. Já už vlastně dost dlouho obcházím kolem záhady, jak se to vlastně oněm raným křesťanům podařilo, že jejich původně nepatrná sekta nakonec ovládla téměř celý tehdejší známý svět. A to vlastně během neuvěřitelně krátké doby.
Já už jsem vlastně dost dlouho předpokládal, že to bylo především proto, že křesťanství se obracelo především na lid chudý, neprivilegovaný, zubožený, který v křesťanství v prvé řadě hledal spásu ve svém nelehkém životním údělu.
A tato historka se Šimonem mágem se zdá tuto tézi nad jiné výmluvně potvrzovat: jakmile se jim ukázal někdo, kdo jim před oči mohl postavit ještě více zázraků, ještě více kouzel, ještě více (zdánlivých) vyléčení, než samotná "oficiální" křesťanská církev - hned tito protokřesťané v celých houfech přebíhali ke svému novému guru!
Jinými slovy, zkrátka řečeno: ne snad Ježíšovy velké ideje o pravém žití, nýbrž zcela osobní, vlastně egoistická touha po zázračném spasení byla tou pravou matečnou půdou pro vítězný pochod křesťanstsví světem!
Tomuto předpokladu plně odpovídá i zjistění, které jsem učinil až docela nedávno: že totiž křesťanství se šířilo nejen "zezdola", mezi prostým lidem, nýbrž naprosto nezřídka i "seshora", totiž rozhodnutím vládců. To by sice napohled mohlo odporovat původní tézi, že se jednalo především o touhu chudého lidu po zlepšení svého osudu - jenže faktem je, že tito vládci sami přijímali křesťanství v prvé řadě opět ne snad pro Ježíšovy duchovní ideje, nýbrž proto, že v něm spatřovali velkého bojovníka, který svým zmrtvýchvstáním dokázal porazit samu smrt! A tak, i z jejich strany se jednalo v prvé řadě o čirou vypočítavost, čistě racionální kalkulaci, když se přikláněli ke křesťanství! - Od nové víry, od nového boha si prostě slibovali podporu, sílu pro své vlastní boje a výboje...

Při pohledu na tyto reálné okolnosti vzniku světového křesťanství by skutečně bylo velice nasnadě, dojít k velice skeptickým závěrům ohledně jeho skutečného spirituálního obsahu a poselství. A to tím spíše při pohledu na další dějiny samotné křesťanské církve, kdy touha po vlastní moci tak často zvítězila nad věrností vlastnímu duchovnímu odkazu jejího zakladatele, Ježíše Krista.
A přece: nějaký zcela paušální odsudek by tu byl až příliš laciným gestem. Na celou záležitost je totiž možno pohledě i ze zcela opačné perspektivy. Totiž tak, že přes všechny tyto málo ušlechtilé okolnosti doprovázející vznik a vzesup křesťanské církve, přes to všechno se jenom díky jí, díky její pevné organizaci podařilo alespoň něco z původního duchovního poselství Ježíšova uchovat, přenést do tohoto světa. A i když se tak namnoze činilo pouze formou pasivně memorovaného katechismu a ustrnulých rituálů - přes to všechno tu do lidského světa vstoupilo něco, co tu předtím nebylo. Rovnost všech lidí bez rozdílu před společným Bohem, a především, bezpodmínečná morální odpovědnost každého jedince, každého člověka za jeho činy před Nejvyšším Soudcem - přes všechnu jejich rozmělněnost, bez těchto principů by náš svět vypadal podstatně jinak.

Ano, v dějinách křesťanství, a křesťanské (katolické) církve především, lze najít mnohé, co je odklonem od původních Ježíšových idejí, ne-li jejich přímou zradou a popřením. Ale přes to všechno, tradice křesťanské duchovnosti, křesťanské morálky je zde přítomna; a kdo chce, ten si na tomto základě cestu k pravým kořenům už může kdykoli nalézt sám.

Co tedy ještě závěrem dodat k samotnému Petrovi, k jeho úloze a působení? - Petr dozajista nebyl "svatý"; byl to člověk z masa a kostí, se zcela specifickým charakterem. Pro mou osobu mám dost velké pochybnosti, byl-li mi by osobně sympatický, kdybych ho měl kdy potkat. Jaký byl faktický poměr Ježíše k němu - těžko soudit. Ona slova, že "ty, Petře, budeš jednou tou skálou, na které bude stát má církev" - v oné dokumentaci mínil jeden znalec, že ve skutečnosti tato slova Ježíš mínil velice ironicky; kterýžto ironický podtón ovšem z psaného textu nelze "zaslechnout".
Já osobně bych si dokonce troufal nastolit tvrzení, že ve skutečnosti Ježíš takovouto větu vůbec nikdy nepronesl. V té době k tomu totiž neměl naprosto žádný důvod, a vlastně by to naprosto protiřečilo vlastnímu smyslu jeho působení: totiž onu novou spiritualitu v tomto světě zavést sám, za svého vlastního života a konání! Tato věta skutečně velice působí dojmem, že byla do biblických textů teprve následně "vlepena" - aby tím byl podpořen právě Petrův osobní nárok na vůdcovství!
Připomeňme si ještě jednou zmíněného Stalina: dějiny píší jak známo vítězové; a jak se v pozdějších oficiálních dějinách bolševické strany projevoval rukopis pozdějších vítězů, tak asi nepříliš jiné to bylo i v případě cíkrve křesťanské.
Ale, bez ohledu na to: podle všeho právě Petr sehrál v procesu konstituování křesťanské církve jedinečnou, a dost možná vyloženě nezastupitelnou roli. Jestliže apoštol Pavel byl tím, kdo šířil myšlenku křesťanství po světě čistě duchovní cestou, pak právě Petr byl tím, kdo onomu novému hnutí dal pevný materiální, organizační základ.

Takže, nakonec i ona pasáž z Nového zákona není tak docela falešná: jestliže Pavel byl paprskem světla nové víry, pak Petr byl skutečně tou "skálou, na které byla vystavena Ježíšova církev..."