LESK A BÍDA POSTMARXISMU III

 

Hauserův materialismus a kult smrti

 

 

V minulých dvou částech této série jsme si představili aktuální stav postmarxistické teorie; jakož i její omezení pramenící především z jejího fixování se na subjekt, na subjektivní stránku lidské existence, především z pozic psychoanalýzy. Z tohoto hlediska je nemálo zajímavá vlastní myšlenková linie M. Hausera, který se evidentně snaží z marxisticko-materialistické tradice zachránit víc, nežli kolik umožňuje onen ryze psychoanalytický model. Hauser tuto svou linii otvírá poukazem na L. Feurbacha – tedy na toho německého filozofa, který svým materialistickým odvratem od tehdy v německém prostoru naprosto dominantní „idealistické“ filozofie Hegela vůbec teprve otevřel cestu pro myšlenkový model Marxe. Přičemž, Feuerbach bývá v marxistické tradici všeobecně považován za toho, kdo sice jako první zpřístupnil nový, materialistický myšlenkový prostor, ale jeho materialismus byl jenom jaksi „plošný“, nediferencovaný, jeho pojetí materiální praxe mělo dosti povrchní, nespecifický charakter. To vše napravil až Marx, tím že do této Feurbachovy nediferencované materiální praxe implantoval Hegelovu dialektiku. - Svým způsobem je možno říci, že Feuerbach takto platil za někoho takového, kým byl svého času Jan Křtitel ve vztahu k Ježíšovi: připravovatel cesty, který ale ještě sám nedosáhl těch pravých duchovních výšin.

Hauser ovšem přichází se skutečně nevšední myšlenkou, že v té Feuerbachově „praxi“ bylo ve skutečnosti daleko více, než se na první pohled může zdát. S odvoláním na jeden dřívější, opomíjený Feurbachův spis „Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti“ Hauser dovozuje, že ta Feurbachova „praxe“ byla něčím daleko více, nežli jenom nějakým ryze praktickým zacházením člověka s materiálními (produkčními) předměty a věcmi. Objevuje se zde totiž element smrti; nikoli však profánní smrti fyzické, nýbrž smrti jako prožitku absolutního zániku, smrti jakožto symbolického či metafyzického dotyku s absolutní negací života.

O co se jedná? Člověk až a teprve konfrontací s tímto momentem absolutního zániku, absolutní negace života vůbec dokáže pochopit, docenit a prožít jedinečnou existenciální hodnotu našeho vezdejšího bytí. Jedině na pozadí této absolutní negace (v prožitku smrti) člověk překoná profánnost našeho vezdejšího materiálního bytí, a dokáže svůj vlastní život prožívat s plnou niternou intenzitou.

 

Tento moment smrti, absolutní negace je pro Hausera zřejmě klíčový; on sám vnáší do hry moment sebevraždy (jakožto akt subjektu nemohoucího nadále snášet reálnou negativitu své existence), a odvolává se přitom dokonce na jednu zcela letmou stať Marxe na toto téma. U Hausera se tu projevuje určitá dvoukolejnost jeho myšlení: na straně jedné sleduje – počínaje Feuerbachem – onu spíše materialistickou linii, přes české autory Machovce, a především Karla Kosíka; ale na straně druhé se stále vrací k onomu momentu smrti, jakožto subjektivnímu zážitku mezní negace. A samotný závěr své knihy věnuje rozsáhlým analýzám Máchova Máje – neboť v postavě zbojníka Viléma, který ve svém romantickém gestu rozpoznal prázdnotu a nicotu jsoucího světa, zřejmě spatřuje právě ten akt absolutního rebelství, v němž by bylo možno nalézt onu hledanou základnu pro iniciování aktu odporu současného subjektu proti „symbolickému řádu“, proti dehumanizovanému světu.

Hauser se zřejmě právě touto dvojkolejností snaží docílit finální syntézy mezi oním pouze psychologicky fundovaným modelem Žižeka, a mezi původním marxisticko-materialistickým modelem. Do jaké míry se tato syntéza Hauserovi může podařit, zůstává otevřenou otázkou – už proto, že on sám v této knize ještě nedochází ke konečné prezentaci svého vlastního řešení, jenom mapuje možná východiska. Z jedné letmé zmínky lze soudit, že své vlastní řešení chce předložit až v následující chystané knize.

 

V našem hodnocení Hauserova myšlenkového modelu se tedy musíme omezit na to, co se nám ukazuje v právě daném díle. V zásadě je možno konstatovat dva základní momenty: 1. Hauserova snaha o propojení Marxova materialismu s myšlenkovými modely vycházejícími z vnitřního světa, z niterného prožitku člověka je podle všeho opravdu tou jedině správnou cestou; ale 2. ty konkrétní cesty, kterými se snaží tohoto cíle dosáhnout, budí nemalé pochybnosti ohledně jejich reálného potenciálu.

 

Zastavme se napřed u Hauserova pojetí materialismu. Jak už řečeno, Hauser vychází apriori ze subjektivně prožívaného materialismu, nikoli ze striktně objektivistického pojetí samotného Marxe. Hauser toto ryze ekonomistické pojetí materialismu odbývá v podstatě jednou jedinou kratičkou poznámkou, že pokud by se v něm opravdu ještě skrýval nějaký aktuální potenciál, pak by se to už dávno muselo projevit, neboť už bylo napsáno nepřeberné množství knih o tom, jak kapitalismus (a tedy: postmodernismus) překonat prostřednictvím družstevních modelů vlastnictví.

K tomu je možno podotknout v podstatě jenom tolik: stěží je vůbec možno pronést omylnější soud, nežli právě tento. Neboť, čím jiným jsou všechny tyto představy o spásnosti kolektivních forem vlastnictví jiným, nežli jenom neustále se dokola opakující reprodukcí toho nejzákladnějšího Marxova omylu, totiž že – zkráceně řečeno – všechny problémy člověka a lidstva je možno vyřešit prostě tím, že se lidé-producenti naženou do pracovně-výrobních kolektivů?! Toto věčné snění části levice o kolektivní výrobní samosprávě jakožto klíči k řešení všech humánních problémů spočívá vposledku na zcela falešném porozumění Marxovi; a Hauser, jindy natolik pronikavě odhalující i ty sebemenší chybičky v úsudku i prominentních autorů, tuto zcela zásadní chybu v teorii nechá platit, a namísto aby ji korigoval, hledá nouzové východisko v subjektivizovaném, introspektivním materialismu.

 

Ale ani tento vlastní Hauserův model subjektivní ontologie (snad by bylo možno ho takto nazvat) není možno akceptovat bez výhrad, bez nemalých pochybností. Jak už zmíněno, on svou představu aktu vzbouření člověka (subjektu) oproti ustrnulým strukturám a mechanismům postmodernistického světa zakládá na momentu prožitku smrti, jakožto absolutní negace. Tímto mezním zážitkem, niterným otřesem se má subjekt jaksi „odrazit“ opačným směrem, směrem k hledání a vytváření nového, nezfalšovaného, autentického smyslu vlastního bytí.

Potud tedy dobře; a především Hauserovy analýzy Máchova „Máje“ jsou skutečně strhující svou přesvědčivostí a literárně-filozofickou hloubkou. Jenže: jak opravdu nosný může být projekt renesance pravého života, který vychází a pramení výlučně z momentu smrti? Tady se jasně ukazuje, že ani Hauser sám není nakonec schopen odstranit základní deficit psychoanalyticky fundovaného postmarxismu, totiž neschopnost pozitivně uchopit lidskou bytost v jejím vlastním žití a bytí. Hauser chce rehabilitovat pravý život, ale opírá se přitom výhradně o smrt. Jeho poselství o rebelském aktu zbojníka Viléma nakonec není ničím jiným, nežli poselstvím umrlčí lebky.

Nehledě k tomu, že – a tento aspekt Hauserovi očividně naprosto uniká – tento rebelský vzdor proti konvenčnímu světu může jenom a potud mít inspirující impuls romantického heroického gesta, pokud je jeho aktérem právě jenom jeden jediný, vnitřně rozervaný a rozbouřený samotář, který se svým postojem zcela odloučil od většinové společnosti. Jakmile by se nositelem toho samého vzdoru měla stát velká masa, pak by nevyhnutelným výsledkem byla zcela prachobyčejná laciná popkultura rebelství – čili právě ten postmodernistický kýč, od kterého se Hauser zásadně distancuje.

 

Závěrem tedy nelze než konstatovat, že jakkoli Hauserův model má tu přednost, že se snaží překonat abstraktnost klasického psychoanalyticky fundovaného postmarxismu, že se snaží vytvořit spojnici mezi psychologickou a materiální stránkou existence člověka, přesto se nedá očekávat, že by tento jeho model mohl přinést nějaké zásadní impulsy pro překonání stávající dezorientovanosti a bezperspektivnosti postmarxistického myšlení.

V jakých oblastech by bylo daleko spíše záhodno takovéto nové impulsy hledat, se pokusíme naznačit v příštím, závěrečném dílu našich úvah.