CO JE KAPITALISMUS?
V deníku Právo se v posledních týdnech rozvinula nikoli zcela nezajímavá diskuse o tom, zda existuje nějaká humánnější alternativa ke kapitalismu. Tato diskuse byla završena tím, že politolog Jiří Pehe podal svou definici toho, co je podle jeho názoru kapitalismus. Z kteréžto definice pak vyplývá, že vytvořit nějakou historickou alternativu není vlastně až tak nic složitého; stačí k tomu v podstatě jenom okopírovat onen známý a populární „švédský model“. Nežli tuto definici kapitalismu přezkoumáme na její platnost, připomeňme si napřed v krátkosti historii celé diskuse.
Ta byla otevřena článkem Jiřího Pehe z 22. srpna „O jednom zapomenutém dědictví roku 1968“, kde tento autor připomíná kontroverzi z tehdejší doby mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou. Zatímco Havel za cíl národních dějin a reformního hnutí považoval prostě obnovení (prvorepublikánského) liberalismu, včetně tehdejších vlastnických a ekonomických forem (a tedy včetně kapitalismu), Kundera byl podstatně skeptičtější a kritičtější vůči tehdejšímu světu Západu, a tedy vůči kapitalismu. Kunderova téze - s kterou se J. Pehe očividně ztotožňuje - směřovala tedy k tomu, hledat alternativy ke kapitalismu na základě ideje obecného humanismu.
Na tento text reagoval Václav Žák článkem „Havel, nebo Kundera“ z 26. srpna, ve kterém kritizuje tento názor Jiřího Pehe, neboť ho zjevně považuje za příliš „revoluční“. V. Žák zde podává svou definici kapitalismu, jakožto „v posledku jakýkoliv systém ochraňující soukromé vlastnictví“. Čili jakožto v podstatě hodnotově neutrální systém, který má svou nepopiratelnou platnost ve všech dobách a ve všech specifických ekonomických modelech, s jedinou výjimkou revolučních komunistických experimentů.
Oproti tomuto Žákovu názoru kontruje Pehe článkem z 27. srpna s názvem „Co je kapitalismus?“, ve kterém podává svou vlastní definici tohoto ekonomicko-společenského modelu.
Ústřední argument J. Pehe zní: „Jenže pojem 'kapitalismus' se neodvozuje od soukromého vlastnictví, to existovalo dávno před ním. Odvozuje se od slova 'kapitál'.“
Od této téze Pehe následně rozvíjí své další úvahy, jejichž centrální myšlenkou je to, že novodobý globalizovaný trh se už prakticky zcela odtrhl od reálné ekonomiky, že tento osamostatnělý a ze řetězu utržený svět finančních spekulací nejenže sám netvoří žádné společensky užitečné hodnoty, ale že se navíc zbavil jakékoli demokratické kontroly, a naopak je to on, kdo si stále více podřizuje ve svém akčním horizontu omezené národní vlády.
Recept Jiřího Pehe v jeho zcela konkrétní podobě tedy zní: „Nejde o to, zrušit soukromé vlastnictví či trh, ale o koordinovanou politickou akci proti globálnímu spekulativnímu kapitalismu, který se zcela vymkl kontrole, a proti oligarchizaci.“
Podle J. Pehe „jde také o humanizaci tržního hospodářství v globálním měřítku po vzoru těch západních demokracií, které se dostaly v tomto směru nejdál, tedy kupříkladu skandinávských, na něž neoliberálové útočí jako na socialismus. My bychom řekli, že jde o 'tržní hospodářství s lidskou tváří'.“
Takže, tolik politolog Jiří Pehe. Jak už zmíněno úvodem, bude teď naším úkolem tyto jeho téze kriticky přezkoumat na jejich platnost, respektive argumentační udržitelnost.
Připomeňme si napřed jeho výchozí tézi: soukromé vlastnictví je principiálně něco jiného nežli kapitál; je tedy možno hledat alternativy ke kapitalismu, aniž bychom museli – revolučním aktem – rušit či zásadně modifikovat soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Je tato téze pravdivá?
Takže, kapitál tedy nemá mít se soukromým vlastnictvím nic společného. Pehe ovšem není zdaleka první, kdo sní o tom, že je možno soukromé vlastnictví prostě zcela odstřihnout od jeho důsledků. Už ve své "Kritice politické ekonomie" se Marx zabývá velice podobnými názory vyskytujícími se v jeho době, a jeho úsudek je jednoznačný: "Budiž podle toho posouzena vychytralost maloburžoazního socialismu, který chce zvěčnit zbožní výrobu a zároveň odstranit 'protiklad mezi penězi a zbožím'". To je v podstatě přesně to samé co žádá Pehe: zachovat zbožní výrobu, ale osvobodit ji od jejích nevyhnutelných důsledků, totiž od finančního kapitálu. Marx nadále píše: "Stejně tak by bylo možno odstranit papeže, ale přitom zachovat katolicismus."
A stejně tak i ve svém "Kapitálu", při analýze zbožní produkce, se Marx zabývá těmi iluzemi, které chtějí zachovat zbožní výrobu, ale přitom se vyhnout jejím důsledkům, totiž nástupu práci za mzdu a tedy kapitalismu. Podle Marxe takovéto představy o zachování "čisté" zbožní produkce nejsou ničím jiným nežli požadováním, že zbožní výroba se nesmí nadále rozvíjet: "V té samé míře, v jaké se podle jí vlastních zákonů vyvíjí ke kapitalistické produkci, v té samé míře se vlastnické zákony zbožní výroby proměňují v zákony kapitalistického přivlastňování." (Kapitál, MEW 23, s. 613)
Pehe chce zachovat soukromé vlastnictví produkčních prostředků, ale tuto produkční formu chce odstřihnout od všech jejích nevyhnutelných následků, jmenovitě nadvlády finančního kapitálu. Je sice pravda, že v zásadě stejný názor jako Pehe zastával už i Aristoteles, který také ve veškeré komerční činnosti zaměřené pouze na půjčování za úrok spatřoval zcela neproduktivní, falešné počínání. Jenže tento starověký myslitel se ještě ve své době mohl právem opírat o model jakéhosi patriarchálního, ryze agrárního typu ekonomiky, kdy pán usedlosti – vzdělaný, všestranně kultivovaný a mravně pevný občan antické polis – sice na svém hospodářství produkuje dostatečné existenční prostředky pro sebe, pro svou rodinu i pro svou čeleď, ale zásadně se brání nicotné a marné honbě za nadbytečným mamonem.
Jiří Pehe si zřejmě ještě nestačil povšimnout, že dnešní způsob společenské produkce je opravdu už někde podstatně dále nežli za dob starověku, respektive středověké řemeslné malovýroby svázané železnými předpisy cechovních řádů. Novodobá ekonomika je charakterizována právě svým osvobozením se od všech dosavadních pout a vazeb, jejím základním rysem je volné přelévání se sem a tam, podle toho kde se právě v tu chvíli produkční (tj. ziskové) možnosti jeví nejpříznivější. Pehe chce odstranit kapitalismus – ale přitom chce zachovat veškeré atributy soukromého vlastnictví, které jsou pramenem kapitalismu!
Takže, poopravme a doplňme onu definici kapitalismu, kterou podal Jiří Pehe, v tomto smyslu:
Kapitalismus je soukromé vlastnictví výrobních prostředků plus evoluce. Na určitém stupni svého vývoje soukromovlastnická, tržní ekonomika nevyhnutelně vstupuje do stadia, kdy definitivně odhazuje svou fiktivní podobu ze svých nerozvinutých počátků, jako by jejím cílem byla prostě produkce užitných předmětů, a plně a nezakrytě nabývá své pravé podoby, kdy jejím jediným účelem a hnacím motorem je neustálá maximalizace finančního zisku pro soukromého majitele respektive akcionáře.
To znamená opačně: ta „humánní“ alternativa Jiřího Pehe ke kapitalismu není ve skutečnosti nic jiného, nežli soukromé vlastnictví produkčních prostředků, zbavené možnosti sebevývoje těchto produkčních prostředků!
Jestliže je podle jeho názoru kapitalismus identický jenom a pouze se (spekulativním) kapitálem, pak to jeho „soukromé vlastnictví bez kapitalismu“ může fungovat jenom za dvou předpokladů:
a) buďto soukromým vlastníkům zakážeme tvořit zisk - pak by ovšem vzápětí vyvstala otázka, proč by vůbec ještě měli cokoli produkovat; anebo
b) soukromým vlastníkům zakážeme dosažený zisk opětovně investovat. Neboť kapitál – na rozdíl od představ Jiřího Pehe – není nic jiného nežli zisk soukromého vlastníka, použitý na další investice, za účelem vytvoření nového zisku. Jak by pak měla fungovat ekonomika bez investic, zůstane asi vlastním tajemstvím tohoto autora.
Ponechme teď ale teorii teorií, a podívejme se pro změnu na reálnou praxi. Pehe tedy spásu před (neoliberálním) kapitalismem spatřuje ve švédském respektive severském modelu sociálního státu. - Svého času byl takovýmto ideálem levicových intelektuálů komunistický Sovětský svaz; a oni ve svém levicově humanistickém přesvědčení vytrvale zavírali oči před všemi signály o pravé tváři tohoto "ráje dělníků a rolníků". A zdá se, že tato situace se nám - bezpochyby ve značně umírněnější formě - opakuje dnes s oním slavným "švédským socialismem": i tady jeho vyznavači nechtějí nic vědět o tom, že tomuto švédskému sociálnímu státu bylo už dávno odzvoněno, už v devadesátých letech počala jeho systematická demontáž.
Podívejme se, co o tom svém "sociálním státu" říkají sami Švédové: "Hovořit dnes o Švédsku jakožto socialistickém je dost mimo. Neoliberální reformy zde byly v některých oblastech provedeny mnohem obsáhleji nežli v USA. Švédsko se stalo určitým druhem zkušebního pole pro privatizaci." - Z textu Per Olsssona (Rättvisepartiet Socialisterna) "Je Švédsko socialistické?"
Takže, tam kde český politolog spatřuje jakési bájné "tržní hospodářství s lidskou tváří", tam švédský analytik konstatuje holou restauraci neoliberalismu.
Na závěr je tedy možno shrnout: soukromé vlastnictví výrobních prostředků a volný trh svým samovývojem vedou nevyhnutelně ke vzniku kapitalismu, i se všemi jeho atributy. To neznamená, že bychom se s tímto kapitalismem (a s jeho bezpochyby dehumanizujícími faktory) měli pasivně jednou provždy smířit. Jde ale o to, že jestli chceme nalézt a vytvořit skutečně funkční humánní alternativu ke kapitalismu, pak musíme zasáhnout mnohem hlouběji do soukolí a mechanismů jeho fungování. Nějaké snění o údajně humánním „tržním hospodářství s lidskou tváří“ švédského typu nám v tomto dějinném úkolu bude opravdu jen velice málo nápomocno.