​Fenomén Zeman

Kdybychom měli v naší politické historii psané od roku 1989, ale klidně i od dob dávnějších, hledat politický typ podobný Miloši Zemanovi, neuspěli bychom. Zeman je jen jeden, solitér, v dobrém i tom méně dobrém. Dokáže být pro většinu i proti ní, pro menšinu i proti ní, pro jednotlivce i proti němu. Není přívržencem žádného vyhraněného způsobu nahlížení na svět, ani žádné ideologie. Zeman nemá všude jenom přátele a nikde nemá jenom nepřátele. Může být se všemi i proti všem a snášet ovace i zavržení. A přesto všechno není Miloš Zeman chameleón.

Čím si Miloš Zeman prošel

Miloš Zeman si musel svoji politickou dráhu odpracovat. Žádný převrat jej nevynesl z kobky na slunce, žádný revoluční tribunál jej nepovolal za experta a ani jeho minulost neplatila za vstupenku do sálů nově se ustavujícího establishmentu. Zeman roku 1989 byl člověkem, který vyšel z lidu.

Přečteme-li si Zemanův životopis, dojdeme k obrazu muže, v jehož osudu se zrcadlí všechny události, které se u nás odehrály od roku 1968 až podnes. Je to ovšem docela jiné zrcadlení, než jaké najdeme např. u Václava Havla.

Mladý Zeman v r. 1968 vstoupil do KSČ, na čemž v té době nebyla žádná hana. Vždyť důvěra ohromné části občanů v lidskou tvář socialismu, za níž stál skromný, pokorný a po všech stránkách sympatický Alexander Dubček, byla naprosto mimořádná. Když Zemana v r. 1970 ze strany vyloučili, protože odmítl souhlasit se vpádem sovětských vojsk, byla to pro něho dobrá vizitka. Ukázalo se, že není kariérista, což potvrzuje i fakt, že v pozdějších letech, kdy opětovný vstup byl možný, se Miloš Zeman do KSČ nevrátil.

Povolání, která v době normalizace vykonával, byla docela obyčejná a z hlediska toho, co mělo přijít, nepříliš významná. K disidentským kruhům měl daleko, byť s nimi patrně sympatizoval, ale na disidentství se necítil. Podobně „jako my všichni“, kteří jsme své běžné životy tehdy žili a daný stav si uvědomovali. (Pozn.: Výraz „jako my všichni“, který jsem tu právě užil, použiji v textu ještě vícekrát. Dobře totiž vystihuje důvody Zemanových volebních úspěchů.)

Stranicky aktivním se stává Miloš Zeman až na jaře 1992 svým vstupem do znovu vznikající ČSSD. Protože je člověkem od přírody ambiciózním, nespokojuje se se stranou na pomezí bezvýznamnosti a zanedlouho se staví do jejího čela. Dobře ví – jak pěkně na rovinu řekl vzápětí po vítězství v prezidentských volbách 2018 - že k tomu, aby v politice cosi prosadil, musí mít za sebou relevantní politickou sílu. To se píše rok 1993 a Zeman během pár let vybuduje stranu konkurující dosud neohrožené Klausově ODS. Vedle dominujícího sociálně bezohledného pravicového diskursu se na scéně objevuje politické myšlení hlásící se k prvkům sociální spravedlnosti. A novináři jsou rudí vzteky.

Zemanovi je vytýkáno, a jistě právem, že do strany vzal kdekoho, řadové bývalé komunisty i protřelé šíbry dřívějšího režimu. Akce Olovo o tom svědčí výmluvně. Neříká se ovšem už, že lidmi tohoto typu je protkána i ODS, jak jsme se nejednou přesvědčili. A že normalizačních moresů je plný celý politický provoz. Mluví-li Miloš Zeman o novinářích nelichotivě, pak vězme, že k tomu důvod má a že ten důvod začíná někde tady a končí celostátní antizemanovskou hysteriií před prezidentskými volbami 2018.

Zeman vytvořil stranu, která v našem politickém prostředí bolestně chyběla. V roce 1998 s ní vstoupil do Strakovy akademie, čemuž do té doby nikdo nevěřil. Když si dávno předtím Miloš Zeman tento cíl vytknul, byl vysmíván. Přirozeně, že na prvním místě novináři. Leč stalo se tak, byť za podmínek nechvalně proslulé „Oposmlouvy“. Jenže na svědomí ji měli lídři malých stran, kteří do koalice s ČSSD z důvodů vlastní domnělé čistoty nechtěli.

Zemanova vláda pak navzdory nepřejícím předpovědím vládla velmi úspěšně. Na rozdíl od všech vlád ODS. Pravdou ovšem je, že za jejího vládnutí, v němž hrály značnou roli pobídky pro zahraniční investory, se z nás stala montovna a překladiště. Rovněž zavedení systému exekucí je spíše její hanbou. Už jen proto, že sociálně demokratická strana patří na stranu slabších, znevýhodněných. Případ zavedení exekucí jako by poukazoval na jednu ze slabostí Miloše Zemana, jíž se zdá být nadřazování osobních ambicí nad sociálně-demokratické zásady. Nicméně, těžko si dělat iluze, že pravicová vláda by exekuce nezavedla a že by z nás nenadělala ráj levné pracovní síly.

Zemanovy zásluhy i umění odejít

Těžko říci, kdy a zda vůbec oceníme jednu významnou zásluhu Miloše Zemana. A sice, že nebýt Zemana – a nikdo jiný se toho nechopil – bůh ví, co vše by ještě Klausova bezcitná a mamonem posedlá pravice v zemi napáchala, kdyby se nemusela ohlížet na Zemanovu ČSSD.

Akt hodný poklony se Zemanovi podařil, když vybral za sebe pokračovatele ve funkci předsedy strany, a tím i následujícího premiéra – neboť po úspěšném Zemanově premiérování ČSSD další volby opět vyhrála – Vladimíra Špidlu. Další důkaz, že Zeman kariérista není. Špidla byl politik zcela jiného ražení. Bez přehnaných osobních ambicí, naslouchající, skromného, nikoliv velikášského vystupování. Právě velikášstvím si Zeman dělal zbytečně nepřátele. Špidla vytvářel obraz - a nebyl to jen obraz - příkladného sociálního demokrata.

Poté, co Zeman předal oba úřady Špidlovi a vydal se objímat stromy na Vysočinu, se v ČSSD objevily rozpory. Ty dosud překrývala svou autoritou, duchem a obrazně řečeno i tělem mocná postava Miloše Zemana. Špidla byl vlastními straníky podtržen a nakonec odešel z pozice premiéra i předsedy strany. Volební období za něj dotáhl zanedlouho zcela zdiskreditovaný Gross a v posledním roce energický a sebevědomý Jiří Paroubek. Příští volby v roce 2006 už ČSSD nevyhrála, ale nejspíše díky vylhané Kubiceho zprávě, za níž stáli lidé z ODS. Co bylo dále, je už příběh jiný, který není příběhem Miloše Zemana.

Z  Vysočiny na Hrad

Uběhlo celých deset let, které strávil Miloš Zeman na své venkovské chalupě, když se chystala v roce 2012 první volba prezidenta referendem. Během oné dekády Zeman vystoupil z ČSSD, pouštěl se do kritiky jejího vedení, tu a tam za ním někdo přišel pro rady, ale politicky byl mimo dění.

Když se v médiích objevila zpráva, že Miloš Zeman zamýšlí kandidovat, vypadalo to na aprílový vtip. Takových let je přece mimo politiku. Jeho minulost je prošpikována nejednou kontroverzí i nezodpovězenou otázkou. Vždyť na něj už dávno kdekdo zapomněl a ti nejmladší jej ani neznají, tak kam se proboha tlačí? Že by mohl Zeman uspět, zdálo se venkoncem nemožné. Jenže čas běžel a jako po tolikáté, ve prospěch Zemana. Lidé se rozpomněli. Na Zemana i jeho břitký jazyk, který neztratil nic na vtipu a výstižnosti. Nadto se i jeho provokující suverenita poněkud otupila. Miloš Zeman začal působit dojmem člověka, který tu chyběl. Po katastrofální vládě ODS s Topolánkem a při ještě o řád katastrofálnější vládě ODS s Nečasem, která v té době stále byla ještě u moci, to už nebyl jenom dojem.

Když v Otázkách Václava Moravce pár dnů před vypuknutím prvního kola volby Miloš Zeman briskně, srozumitelně a vtipně odpovídal na kdejaké záludnosti a pošetilosti, zatímco jeden nebo dva ze zbývajících osmi kandidátů se pokoušeli do Zemana školáčkovsky rýpat, začalo být jasné, kdo do druhého kola postoupí. V něm už neměl Zeman v Karlu Schwarzenbergovi, který se zdiskreditoval v obou výše citovaných vládách ODS, vážného soupeře.

První dva roky Zemanova prezidentství byly dobré a první rok byl doslova skvělý. Na Zemanovi si vylámali zuby kdejací mediální zviditelňovači, z nichž někteří – „nonkonformní umělci“ - se nezmohli na více, než vylézt na lešení a tam zavěsit červené trenky. Byla to doba, kdy Zeman přinesl do společnosti značné uklidnění a mezi lidmi opravdu bodoval.

Potom se však Zeman docela zbytečně přidal k protimuslimské hysterii, čímž znovu ukázal svoji slabinu, jíž je upřednostnění vlastních ambicí před zásadovými postoji. Zeman se do islamofobie pustil skutečně zbytečně, protože takový Petr Fiala z ODS, Chovanec s věčně lavírujícím Sobotkou, i kdekdo od lidovců a hlavně Okamura, by to za něj zvládli také. Na druhé straně je třeba říct, že neříkal nic jiného, než si ohromná většina našich občanů – bohužel - myslí. Tedy opět „jako my všichni.“

Do druhé prezidentské volby šel Miloš Zeman s nejedním šrámem, s médii až fanaticky zaujatými proti němu. Také s neskrývanou nevolí veřejně známých intelektuálů, jimž tak nějak od samého začátku nešel k pleti.

Tady bychom náš letmý průřez fenoménem Zeman mohli skončit. Podotkněme však, že fenomén Zeman není jen náhledem do života jednoho nevšedního člověka, ale mnohem více výpovědí o společnosti, která je k němu a on k ní v dobrém i špatném přikována.

Proč právě Zeman?

Kdyby v posledních volbách kandidoval Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, asi by Miloš Zeman vyhrál také.

Václava Havla bylo pro co si vážit a proč mu rozumět, ale on dost málo rozuměl obyčejným lidem. Jak kdysi trefně napsal Karel Kryl: „Václav Havel nikdy nepochopil dělnickou třídu.“ Václav Havel nežil život obyčejného člověka, a protože je u nás velká většina obyčejných lidí, Václava Havla by nevolili.

Ani Václava Klause by dnes – s výjimkou těch, kteří mu mají být za co vděčni - nikdo nevolil. Jeho povýšenost odrazuje. Může být vydáván za leckoho, jen ne za typ pro lidi. Navíc bídný stav českého hospodářství, které české už dávno ani není a vznik nedotknutelné kasty superboháčů zbohatnuvších – jak jinak - na chudobě druhých, pod tím vším je Klaus podepsán.

Proč by vlastně Zeman v této hypotetické volbě vyhrál a proč dvakrát vyhrál ve volbě skutečné? Protože na rozdíl od Václava Havla a Václava Klause docela dobře odpovídá obyčejným lidem. I když samozřejmě využívá všech výhod svého postavení – a kdo je nevyužívá – nechová se v nejmenším jako elitář.

Zahleděl jsem se před druhým kolem poslední prezidentské volby do obrázku, na němž Zemanův protikandidát, Jiří Drahoš, stahuje králíka. Pod řeznickou vestou, zářící novotou, pěkný pletený svetr, z něhož vyčnívá pečlivě nažehlený bílý límeček. Ruce čisté jak z alabastru a v nich lesknoucí se fungl nový nožík. Kdyby králíka stahoval Miloš Zeman a jeho píáristé jej přitom fotili, měl by pod sepranou montérkovou bundou flanelovou košili s prošoupaným límcem, na nohou zablácené holiny a kůži by pižlal nožem z vojny. Tak nějak, „jako asi my všichni.“ I když možná Miloš Zeman králíka vůbec stahovat neumí a pan Drahoš by to mohl dělat poslepu.

A v tom je kouzlo Miloše Zemana, pro které jej lidé volí. Dokáže být svůj a nemá potřebu cokoliv předstírat.

Snažil jsem se vylíčit podstatné prvky Zemanovy politické dráhy. To proto, aby bylo patrné, že Zeman svým příběhem, svou rozporuplností, svým výrazivem, způsobem myšlení ba i jednání, do této společnosti patří. Nevylučuje se z ní, nehanobí ji, povýšenecky ji nepeskuje za její slabosti. I proto jej lidé volí.

A pak je tu ještě jeden důvod, pro který jej lidé také volí. Nic na tom, že ze stejného důvodu jej jiní nevolí. Miloš Zeman je stárnoucí muž, jemuž pomalu dochází fyzické síly, ačkoliv hlava mu slouží stoprocentně. Mnozí s ním a jeho bolestí dokážeme cítit, protože právě v tomto je naším předobrazem. I v tom „je jako jsme a budeme my všichni.“ Nechceme jej odepisovat kvůli selhávajícím kolenům, vždyť i my nechceme být vyháněni ze života kvůli kdejaké tělesné ochablosti. Podobný jev jsme mohli zaznamenat v době, kdy pomalu ze života odcházel Jan Pavel II. Byl nám svým zápasem s postupující chorobou sympatický a mnozí jsme jej chtěli mít papežem do poslední chvilky.

Miloš Zeman, jak moudře řekl, už žádné volby neprohraje. Za pět let budeme před stejnou volbou stát my i Miloš Zeman. Všichni v pozici voliče. Bude vůbec koho volit?

 

Jiří Vyleťal