VOLBY, DEMOKRACIE A KÝČ

 

 

 

Tak tedy – dokonáno jest. Volby skončily, národ rozhodl. Národ rozhodl, že v tu klíčovou chvíli, kdy se mělo definitivně rozhodnout mezi falší a poctivostí, mezi manipulátorstvím a pravdivostí, mezi nízkostí a mezi slušností – tak v tuto chvíli národ rozhodl, že je mu bližší svou vlastní mocí posedlý demagog, který je vybaven schopností svou neotřesitelnou narcistní sebejistotou zapůsobit na davy.

 

Není na místě nic omlouvat a nic přikrášlovat: je to chvíle národního selhání. Ještě při první volbě M. Zemana do funkce státního prezidenta snad bylo možno neznat – či po jeho několikaleté vzdálenosti z politického života zapomenout – všechny jeho eskapády, jeho neupřímnost, jeho niternou faleš. Ale poté co tyto své bytostné charakterové vlastnosti bez jakýchkoli známek studu téměř denně vyjevoval po celou první periodu výkonu svého úřadu – pak už prostě nebylo možno nevědět, o koho se jedná. A jestliže ho národ i po tom všem většinově znovu instaloval do nejvyšší státní funkce – pak už definitivně není nic, co by tento národ ještě mohlo omluvit.

 

Nyní nastane chvíle politologů, aby rozebírali volební výsledky, aby dopodrobna analyzovali které skupiny populace volily tohoto člověka a proč. Bude se argumentovat tím že jedni v Zemanovi spatřují spasitele ze své prekérní materiální situace, a že jiní v něm zase vidí neohroženého bojovníka za národní zájmy proti údajným uzurpátorům z Bruselu a proti divokým hordám migrantů. A za těmi všemi dílčími politologickými analýzami se zase – jako v takových případech vždycky – naprosto ztratí ten zcela klíčový moment: totiž že zde ke své Golgotě doklopýtal samotný princip politické demokracie.

 

Tato demokracie – novodobá liberální demokracie postfeudálního, průmyslového věku – tato demokracie veškeré své zdůvodnění a veškerou svou platnost založila na předpokladu, že svobodný, rozumný, všestranně vzdělaný a racionálně uvažující občan bude vždy s plnou odpovědností a na základě seriózní a rozumně odůvodnitelné úvahy spolurozhodovat o řízení státu.

 

Dnes je už možno s konečnou platností konstatovat: tato představa je fikce.

 

Ten rozumný, odpovědný, střízlivě a odpovědně uvažující a rozhodující občanský národ byl definitivně rozbit pod údery nevědomých impulsů a iracionálních hnutí mysli, kdy dominantní alfa-samec smete z cesty všechny své protivníky nejinak nežli jeho protějšek v obyčejné tlupě primátů.

 

Nejde zdaleka jenom o ojedinělý výsledek aktuálních prezidentských voleb v České republice; to je jenom jeden článek z celého řetězu toho samého politického procesu v poslední době, počínaje zvolením Donalda Trumpa v USA, přes samovládu ultrareakční polské PiS, přes maďarský krajní nacionalismus Orbána až po autokratické prezidentské režimy v Turecku a Rusku. Všude se ukazuje jedno a to samé: ve víceméně zcela svobodných demokratických volbách (snad s výjimkou Ruska) se prosazují dominantní populisté rozdmýchávající nacionalistické vášně na úkor státníků a politiků zastávajících hodnoty práva, spravedlnosti a humanismu.

 

Nejedná se tedy v aktuálním dění na české politické scéně jenom o nějakou ojedinělou nehodu jinak o sobě ryzí a čisté demokracie; naopak je to demokracie sama, která zde narazila na hranici svých reálných možností, svých pravých kvalit. Přesněji řečeno: demokracie zde definitivně odhalila, že ona sama žádnou kvalitu nepředstavuje. Demokracie sama není ničím jiným nežli čirým mechanismem určování poměru politických sil v daném státě a v danou chvíli; nic více demokracie nepřináší, a principiálně přinášet nemůže.

 

Demokracie – o tom snad nebude sporu – nemůže být o nic lepší, nežli jakým bude ten občan, kterému v ní byla poskytnuta možnost rozhodovat o státních záležitostech. Už bylo zmíněno, jakými iracionálními, leckdy až přímo atavistickými hnutími a instinkty je ovládán tento údajně vědomý a racionální občan nové doby. Pro názornou ilustraci ale vůbec nebude na škodu připomenout si, co na dané téma svého času prozradil muž z praxe, slovenský předseda vlády Fico: „My jsme vždycky šokovaní, když dostaneme výsledky průzkumů veřejného mínění. To byste nevěřili, kolik lidí si vybírá své politiky jenom podle toho, jakou mají kravatu!“

 

Podle toho, jakou mají kravatu“!! - sotva by bylo možno vymyslet, vyfabulovat fantasknější, drastičtější doklad toho, jak je ten obraz o občansky a politicky zralém voliči soudobé demokracie fiktivní, a ve svém konečném důsledku až přímo lživý: průměrný volič se ve skutečnosti rozhoduje na základě naprosto iracionálních, intuitivních, a krajně povrchních preferencí, které jsou přímo výsměchem jakémukoli racionálnímu a odpovědnému rozhodování o záležitostech státu.

 

Novodobá liberální demokracie o sobě tvrdí, že prý vstupuje do stop ušlechtilé demokracie antické, respektive aténské. Toto tvrzení je naprosto falešné; fakticky se jedná o dvě zcela rozdílné záležitosti, o dva zcela rozdílné principy.

 

Ta antická demokracie, ta – na rozdíl od demokracie liberální – naprosto nebyla jenom ryzí volební modus, kde každý mohl volit koho se mu zachtělo. Tento aspekt (tedy možnost svobodné volby) zde samozřejmě byl; ale zároveň zde bylo přítomno ještě něco víc. Ten antický občan byl v prvé řadě začleněn do světa vyššího řádu, celou svou existencí byl v tomto řádu zakotven; a vůči tomuto řádu cítil naprosto zásadní a primární odpovědnost a povinnost. Byl to základní pocit odpovědnosti jak vůči vlastní obci a jejímu osudu – ale stejně tak vůči řádu veškerého bytí, vůči mystickému řádu celého kosmu v jeho božské harmonii.

 

A – teď přicházíme ke klíčovému momentu – k tomuto nadindividuálnímu řádu bytí se tento jednotlivý člověk-občan mohl přiblížit a mohl s ním splynout jenom a pouze tehdy, když na sebe vzal tíži dlouhé a náročné cesty rozvoje a kultivace vlastního ducha, celé své osobnosti, včetně mravního étosu. Samozřejmě, v reálné politické praxi se znovu a znovu prosazovaly i jiné, mnohem méně ušlechtilé aspekty a motivace nežli ty právě zmíněné – ale stále tu byl přítomen ten duchovně-etický základ, na jehož pozadí bylo možno jednotlivé činy poměřovat a soudit ohledně jejich občanské, ale i mravní kvality.

 

A je to právě tento moment, který v novodobé demokracii liberálního typu naprosto chybí. Volební právo je přiznáno každému po dosažení určitého věku – a tím všechno končí. Není tu dána naprosto žádná další vazba člověka respektive občana na nějaké vyšší principy či hodnoty, není tu dána naprosto žádná povinnost k vlastnímu občanskému sebevzdělávání, žádná vyšší odpovědnost jdoucí nad ryze individuální záliby a preference. A tak ten novodobý demokratický občan zcela svobodně o nejvyšších státních úřadech rozhoduje „podle kravaty“ - a ani přitom vůbec nemá pocit, že by tu snad něco nebylo v pořádku.

 

Jednou z centrálních součástí výchovy antického občana byla výchova múzická – neboť kosmos byl založen na kosmické harmonii, a múzická výchova byla cestou k této harmonii, k tomuto řádu bytí. Kdo nedokázal odlišit pravé umění od kýče, ten v principu nemohl být řádným občanem.

 

Dnešní „moderní“ svět je ale založen právě na naprosté dominanci kýče. Trh chce prodávat, a to co nejvíce a co nejrychleji. Jakákoli náročná a zdlouhavá výchova občana-spotřebitele by byla na úkor zisku. Spotřebiteli je nutno předložit kýč – laciný, povrchní, líbivý, snadno a s nízkými náklady produkovatelný. A spotřebitel se rád přidá k této hře; je i pro něj velice snadná a pohodlná. A tak kdykoli se má rozhodnout mezi kýčem a pravým uměním, naprosto pravidelně a neomylně sáhne po kýči.

 

A jak v konzumu, tak i v politice: průměrný občan-spotřebitel se i tady nechá radostně zlákat laciným kýčem, vnějším dojmem, blyštivým pozlátkem. A – tady se obloukem dostáváme zpět k proběhlým volbám – Miloš Zeman sám je vposledku kýč. Miloš Zeman je nesporným mistrem převleku, pózy, manipulace – a průměrný občánek se nechá okouzlit a omámit vnějškovou silou jeho osobnosti, a vůbec nezkoumá nitro prolezlé červy.

 

Bylo řečeno už úvodem, že v právě proběhlých volbách sama demokracie dospěla ke svému limitu. Pokud vůbec ještě můžeme z této národní ostudy vyzískat něco pozitivního, pak jenom toto:

 

Zbavme se konečně té iluze, že demokracie sama garantuje dobrý stát. Demokracie negarantuje naprosto nic; dokonce ani to, že nepřestane být demokracií a nepřemění se v autoritativní režim. Celá zvrácenost novodobé demokracie leží v tom, že reálného člověka nahradila fikcí – fikcí údajně osobně zralého, vědoucího, odpovědného občana. Pokud se chceme dostat někam dál, musíme definitivně tuto fikci demaskovat jako to, co ve skutečnosti je – totiž jako ideologický klam. A od toho fiktivního občana se musíme vrátit zpátky ke skutečnému člověku – a k otázce, za jakých okolností se tento člověk skutečně stává vědomou a odpovědnou bytostí. Jak se stane osobností, která dokáže vždy spolehlivě odlišit zrno od plev, pravost od kýče. A to jak v oblasti estetiky, tak i v oblasti řízení státu.