^{SPŘÍZNĚNI VOLBOU}

 

 

 

^{V jedné z nedávných diskusí na stránkách DR se vynořila otázka, zda autor tohoto textu neklade příliš exkluzivní nároky a kritéria na cestu k pravému a pravdivému poznání a posouzení tohoto světa a věcí kolem nás; zkrátka, zda nakonec nevede zcela osamělý boj za jakési vlastní chiméry, když všichni ostatní si nakonec myslí něco zcela jiného.}

^{Našel se – alespoň? pouze? - jeden účastník, který se s těmi mnou vyjmenovanými kritérii ztotožnil; s tím, že on sám je zastává a praktikuje. Toto jeho deklarování názorové příbuznosti nebylo nijak překvapivé; v průběhu všech těch diskusí na stránkách DR probíhajících se samozřejmě časem dosti neklamně vykrystalizuje, kdo zastává jaké názory a jaký je jeho způsob uvažování, a tedy kdo je s kým v daném ohledu duchovně spřízněn.}

 

^{Na tom, že se lidé sdružují do skupin podle svého názorového založení ovšem není nic překvapivého; naopak je to skutečnost až téměř banální, a s jejím konstatováním by vlastně bylo možno tuto úvahu hned ukončit.}

^{Zastavme se ale přece jenom ještě trochu blíže u těch kritérií pravdivého usuzování, které mnou tehdy byly vytyčeny. Přihlásil se k nim explicitně jenom jeden jediný; znamená to tedy, že pro všechny ostatní jsou tato kritéria tak či onak nepřijatelná? Že tedy sice nevedu já sám zcela osamělý boj proti všem, ale že jsme tedy stejně pouze a jenom dva, kteří zastávají tuto pozici? Rozeberme si tedy jeden po druhém nastolené požadavky, zda jsou opravdu natolik excentrické, aby nemohly být považovány za obecně platné.}

 

^{Ten první požadavek, který jsem jmenoval jako nezbytný pro pravé poznání, byla určitá míra přirozené inteligence. O tomto bodu asi nebude zásadního sporu: kdo není principiálně schopen složitějších myšlenkových pochodů, o tom se dá sotva předpokládat, že dokáže najít pravdu tohoto komplikovaného světa.}

^{V tom tedy panuje jednota; ale na straně druhé proto tato záležitost není ještě ukončena. Zbývá totiž vyřešit otázku: co to vlastně vůbec je, tato inteligence?}

^{Pokud se podíváme na klasický způsob, jímž se kognitivní schopnost poměřuje, tedy na tzv. „testy inteligence“, pak není možno vyhnout se konstatování zásadního deficitu jejich metodiky, totiž že jsou za prvé časově limitované, a za druhé jsou zaměřené především na to, co do daného obrazce nezapadá. V tomto smyslu spíš nežli test skutečného myšlení se jedná o test pozornosti – rychlého úsudku co je s daným obrazcem nekompatibilní.}

^{Nicméně, na druhé straně tyto testy inteligence obsahují jeden principiálně zcela správný moment: aby se totiž rozpoznalo, který z nabízených elementů systematicky nepatří do daného obrazce, je nutno tento útvar napřed pojmout, pochopit jako jeden celý, komplexní útvar. Je nutno pochopit jeho vnitřní logiku, jeho vnitřní souvislost – a teprve na základě toho je možno poznat, co k tomuto celku organicky patří, a co by v něm bylo cizím elementem.}

^{Konstatujme tedy jako první zjištění, že k nacházení pravé pravdy věcí tuto musíme dokázat uchopit v její celosti, v její komplexitě, v její vlastní vnitřní logice.}

 

^{Na rozdíl od obecného přesvědčení však samotná inteligence naprosto nestačí. To je jen první krok. Proto jsem jako druhý bod vytyčil, že je zároveň zapotřebí ochoty a připravenosti, této inteligence také využívat. Zdá se být tento postulát opět zcela banální? Napohled snad ano; a přesto, právě tady se ukrývá ta překážka ze všech největší. Příčiny této obtížnosti se však plně projeví až v souvislosti s bodem čtvrtým; odložme proto její podrobnější rozebrání, s tím předběžným konstatováním, že inteligence, samotná schopnost komplexního myšlení ještě zdaleka neznamená záruku, že tato schopnost bude daným jedincem také skutečně využívána.}

 

^{Jako třetí bod jsem uvedl určitou míru citlivosti vůči subtilním záležitostem našeho žití. Je to opět přirozené: jestliže základním kritériem je schopnost danou věc pojmout v její celé komplexitě, pak je to možné jenom tehdy, když citlivě budeme vnímat všechny její elementy a vnitřní souvislosti. Tedy nejen ty, které jsou na povrchu, které jsou viditelné každému, nýbrž i ty skryté, napohled neznatelné. „Nejdůležitější je to, co oči nevidí,“ říká lišák k Malému Princi.}

^{Základní problém tohoto bodu je: tuto citlivost vůči skrytým aspektům a subtilním pravdám není možno nijak pozitivně prokázat či změřit. Není nikdo, kdo by o sobě sám otevřeně doznal: já jsem zabedněnec schopný či ochotný vnímat jenom hrubý povrch věcí, a jsem naprosto slepý či necitelný vůči všemu skrytému, jemnému, subtilnímu.}

^{Co tedy s tím? Tato citlivost – respektive její absence – se s trochou zkušenosti nechá velice rychle rozpoznat; ale nedá se nijak dokázat. Jedním pomocným, nicméně velmi spolehlivým kritériem pro zjištění této necitlivosti je to, když je někomu velice rychle všechno jasné. Čím vyšší míra citlivosti vůči všem těm skrytým, jemným aspektům žití a bytí, tím vyšší poznání, jak je všechno krajně spletité a složité, a jak krajně ošidné je chtít dělat nějaké zcela jednoznačné, jasné závěry. Necitlivý člověk právě tohle nevnímá a vnímat nechce; on chce mít svůj jasný, přehledný, neotřesitelný výklad světa, nad kterým si nemusí nadále nijak složitě lámat hlavu.}

 

^{Ale ani tato citlivost vůči jemným záhybům bytí ještě nepostačí k tomu, dobrat se k samotné pravdě. A tak se dostáváme k bodu čtvrtému; a jak už řečeno, právě to je ta překážka ze všech největší.}

^{Zreprodukuji sem jeho znění, tak jak jsem ho víceméně spontánně podal v oné diskusi: ochota a připravenost vyjít ze všech jednoduchých, prefabrikovaných názorů a náhledů na tento svět, schopnost nahlížet věci a problémy z různých, náprotivných stran.}

^{Je to právě tento aspekt, tento bod, ve kterém vrcholí všechny předchozí. Je mnoho lidí, kteří jsou obdařeni solidní, či dokonce vysokou inteligencí – ale přesto se zastaví u prvního výkladu světa který se jim hodí, a zůstanou u něj stát už po celý zbytek života. Necítí potřebu ani povinnost se na celou záležitost podívat ještě i z druhé, opačné strany, která ovšem bezprostředně zpochybňuje ten model první. Naopak, celý svůj inteligenční potenciál používají k tomu, bagatelizovat či přímo popírat všechny náhledy, které jim nějakým způsobem narušují ten jejich vlastní obraz světa.}

 

^{Právě tady a přesně tady probíhá ta hranice mezi cestou toho, kdo je ochoten za každých okolností hledat objektivní pravdu, i když je tato v rozporu s jeho původním vnitřním přesvědčením – a mezi tím, kdo pravdu přizpůsobuje svému vlastnímu názoru.}

^{Je málo – zoufale málo těch, kteří dokáží pravdu postavit nad svou vlastní předpojatost; a podle toho to pak v tomto světě také vypadá.}

^{Ano, bolí to a pálí, když se člověk musí rozloučit se svým dosavadním obrazem, výkladem světa, který se mu zdál tak jasný a jistý, v kterém nacházel veškeré jistoty svého života. V tu chvíli se otřásá celé vlastní bytí; a proto všichni dělají všechno proto, aby se tomuto otřesu vyhnuli.}

 

^{Je většinou hned po několika prvních větách možno rozpoznat ty, kteří se na věci dokáží dívat vyváženým pohledem, při respektování vší jejich složitosti a mnohoznačnosti, od těch, kteří za každou cenu hledí prosadit jenom svůj jednostranný pohled a názor.}

^{Za jednu z antických „kardinálních ctností“ platila sofrosýné. Tento pojem se dá překládat mnohými různými způsoby; ale pro náš účel bych ji nejspíše pojal jakožto „rozmyslnost“. Tedy takový základní přístup, kdy na místo apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté, na všechny strany a aspekty dané věci hledící zkoumání, snažící se dobrat vlastní a nezkrácené pravdy věci samé.}

^{Jsou lidé, s kterými se zcela zásadně neshodnu na základních světonázorových otázkách; ale přesto vůči nim cítím určitou osobní spřízněnost, právě proto že v nich rozpoznávám a nalézám tuto „rozmyslnost“. Ano, oni zastávají jiný či přímo opačný názor; ale je vždy možno s nimi otevřít plodný hovor o věcech, právě pro tuto jejich připravenost zkoumat věci z jejich různých stran. A pravidelně se pak ukáže, že i když naše základní přesvědčení jsou opačná, v hodnocení jednotlivých konkrétních věcí jsou naše názory často až neuvěřitelně podobné.}

 

^{Tato úvaha nese titul „Spřízněni volbou“. Je to právě ta volba, nenechat se chytit do pasti zdánlivě jasných řešení a názorů, která spojuje ty, kteří se vydali touto cestou.}

^{Ne, ani tady nedochází nutně k naprosté názorové shodě; jmenovitě v oblasti společensko-politické je k takovéto shodě zapotřebí ještě dalších aspektů či náhledů, které zde už nebylo možno projednat. Ale i tak: ti kteří při svém hledání pravdy tohoto světa dostojí všem uvedeným požadavkům, ti vždy budou mezi sebou pociťovat určitou základní spřízněnost, která je odliší od většiny ostatních.}