KRIZE, NEBO KONEC KAPITALISMU?

 

Aneb potýkání se s Marxem

 

 

 

Sborník „Krize, nebo konec kapitalismu?“ vydaný editorem Jiřím Pehe se vyznačuje jedním nesporným pozitivem: až na jednu jedinou výjimku - dosti naivním způsobem přehlížející současné krizové symptomy kapitalismu - v podstatě všechny ostatní texty v podstatě s plnou samozřejmostí vycházejí z toho, že kapitalismus se nejenže skutečně nachází v nepopiratelně krizovém období svého vývoje, ale dokonce i v naprosté většině i své analýzy daného stavu staví na předpokladu, že tato krize je strukturální – že se tedy dotýká samotných základních principů fungování kapitalismu. A dokonce – u mnohých autorů skutečně překvapivě – se od konstatování krize kapitalismu jako takového dochází i k závěru, že v krizi se nachází samotný politický respektive společenský systém: totiž systém liberální demokracie, respektive sociálního liberalismu.

Negativní stránka tohoto sborníku pak spočívá v tom, že prakticky žádný z autorů nedokáže tyto strukturální příčiny analyzovat do větší hloubky, nežli jakou skýtá víceméně obecná politologie, ekonomická věda či sociologie. A tak se sice zjišťuje, že kapitalismus je ekonomický systém založený na nadřazenosti egoistických zájmů nad zájmy celku, že globalizovaný kapitalismus se osvobodil z dohledu národních (demokratických) států, které přece jenom dokázaly do jisté míry prosazovat sociální charakter kapitalistického hospodářství, a že tímto procesem je vyprázdněn samotný obsah politické demokracie, na kterou byl Západ doposud tak hrdý – ale v podstatě nikdo nedokáže vyjít za pouhé toto konstatování očividného stavu. Žádný z autorů nedokáže nalézt odpověď na otázku, jak se z tohoto neutěšeného stavu dostat. A to opět souvisí s onou už zmíněnou skutečností, že nikdo z autorů jednotlivých příspěvků nepronikl k hlubším kořenům ekonomicko-společenského systému zvaného kapitalismus.

Totiž, jsou zde do jisté míry dvě výjimky: filozof Jan Sokol a teolog Tomáš Halík. Oba vycházejí za hranici pouze ekonomického dění, a oba staví otázku, v jakém poměru se kapitalistický systém nachází k samotné vnitřní existenci člověka. Především Tomáš Halík staví celou záležitost zcela vyostřeně, podle něj způsob života člověka za kapitalismu (tj. za dominance kapitalistických hodnot) je možno přirovnat k životu drogově závislého. Kterýžto také najde východisko ze své životní krize až teprve tehdy, když si dokáže přiznat zásadní falešnost své dosavadní životní cesty, a v okamžiku duševní katarze si dokáže vybudovat životní horizont nový, zdravý. A obdobně, Tomáš Halík existenční způsob kapitalismu přirovnává k rakovinnému bujení, které se svou expanzí zmocňuje čím dál tím dalších sfér lidského žití.

Tedy, abychom nebyli nespravedliví: i ještě několik jiných autorů používá morálního hodnocení, zajímavý je například rekurs na požadavek „dobrého vládnutí“, který se dosti blíží postulátům velkých antických myslitelů; ale problém je v tom, že toto všechno zůstává nakonec jenom v rovině mravních požadavků, čili nakonec víceméně nezávazného moralizování, pro které nikdo z autorů nedokáže nalézt opravdu nosnou základnu.

Zásadní potíž je totiž v tomto: je sice na jedné straně potěšitelné, že po dlouhé době kdy byl čelný kritik kapitalismu Marx víceméně odhozen do starého železa a na smetiště dějin, že náhle byl Marx znovuobjeven, a zcela běžně je používán jako autorita pro argumenty proti současnému kapitalismu s jeho substanciální krizí. Jenže, okamžitě se vyjevuje stará bolest: v podstatě žádný z autorů nedokáže vysledovat Marxovu analýzu kapitalismu až do jejích nejzákladnějších rovin. Marx je tak pojímán pouze a jenom jako někdo, kdo kritizoval nehumánní charakter kapitalismu a kdo analyzoval příčiny cyklických krizí kapitalismu – ale Marx není zásadně chápán jako někdo, kdo dokázal existenci kapitalistického ekonomicko-společenského systému vřadit do celého procesu nejen lidských dějin, ale v podstatě i samotné evoluce.

Marx ve skutečnosti v podstatě žádným „kritikem kapitalismu“ vůbec nebyl; neboť Marx – a právě v tom spočívá jeho výjimečnost – si byl vědom toho, že kapitalismus je pouze jednou formou toho dějinného procesu, který počal už v tom okamžiku, kdy člověk přestal vyrábět jenom pro svou vlastní, přirozenou osobní potřebu, a kdy začal vyrábět pro trh. Pro peníze. Pro zisk. Právě tohle byl ten okamžik „prvotního hříchu“, kdy přirozené bylo nahraženo umělým, konkrétní abstraktním, lidské mechanickým. Odosobněné, odlidštěné, lidské přirozenosti odcizené mechanismy trhu, peněz a zisku se napřed poznenáhlu, ale postupem doby čím dál tím více zmocňovaly dalších a dalších sfér lidského žití. Až v kapitalismu dochází k svému způsobu dokonalém dovršení tohoto dějinného procesu, kdy odlidštěné mechanismy ze řetězu utrženého trhu a kapitálového zisku se definitivně stávají samoúčelem, naprosto nadřazeným veškerým přirozeným sférám autentického lidského žití. Marx tedy – připomeňme si ještě jednou – není snad nějakým „kritikem“ kapitalismu; on prostě vidí, že kapitalismus je vrcholným stadiem celého onoho procesu, kdy člověk ztrácí kontrolu nad produkty své vlastní práce, a je čím dál tím více těmito produkty ovládán a vláčen. Konečným cílem tedy není jenom nějaké rozbití kapitalismu (a už vůbec ne nějaká jeho „demokratická“ či „sociální“ reforma) – nýbrž konečným cílem je překonání, zlomení oné odosobněné, odlidštěné moci abstraktních ekonomicko-společenských sil nad člověkem.

Jak řečeno, toto a právě toto je nejvlastnějším základem Marxova pojetí člověka a společnosti – ale právě tento základ je všeobecně nepochopen, a Marx je redukován jenom na kritika kapitalismu. Ze všech autorů sborníku jenom jeden jediný, Johann P. Arnason, zmiňuje Marxovu teorii abstraktní práce – ale v tom samém okamžiku kdy člověk už začne doufat že se přece jenom našel někdo kdo má hlubší porozumění pro Marxův základní model nadvlády abstraktně-monetárních vztahů nad konkrétně-lidskými, v tom samém okamžiku Arnason tuto linii opouští, s podivuhodným tvrzením, že prý Marxova teorie abstraktní práce je „už dávno vyvrácena“. Sotva tu lze učinit jiný závěr, než že i tento autor onen základní kámen Marxovy teorie odcizení pojal pouze úzce ekonomicky, aniž by byl schopen pochopit jeho filozoficko-existenciální dimenzi.

 

Z celého tohoto sborníku textů zůstává tedy dosti rozpolcený pocit. Na straně jedné se jedná bezpochyby o záslužné dílo, která podává víceméně velmi plastický přehled o tom, jaké kritice je podrobován současný kapitalismus především za časů jeho probíhající krize. V podstatě se dá říci, že v názorech všech autorů dohromady je obsažena opravdu ucelená suma všech možných výtek, které je vůbec jenom možno na adresu kapitalismu vyslat. A kdyby se našel někdo, kdo by všechny tyto aspekty dokázal spojit v jeden jediný kompaktní celek ekonomicko-sociálně-politicko-existenciální a mravní kritiky, pak by zde skutečně mohl být přítomen alespoň určitý protějšek onoho antikapitalistického konceptu, který svého času vytvořil Karel Marx. Skutečností ale je, že každý autor se nakonec omezuje jenom na ten či onen určitý výsek symptomatiky krize kapitalismu, takže nakonec se veškerá kritika víceméně neustále točí v kruhu.

A ještě jedna věc se zde vyjevuje: naprostá většina (zdaleka nejen české) kritiky se omezuje právě a jenom na současně probíhající krizi. Zdá se totiž, že kdyby odosobněné soukolí kapitalismu jelo stále ještě tak relativně bezporuchově jako ještě v šedesátých letech minulého století, se svým (už tehdy) bezduchým kolotočem výroby a konzumu, pak by většina současných kritiků neviděla v působení kapitalismu zjevně sebemenší problém. Jejich východiskem pro kritiku kapitalismu není samotný člověk, v autentickém horizontu jeho žití, nýbrž nakonec pouze a jenom konzument, který ovšem za současné krize kapitalismu přichází zcela evidentně příliš zkrátka. Tento konzument – ohrožený nezaměstnaností a relativní i absolutní chudobou – si prostě už nemůže dovolit natolik se utápět v ničím neohraničeném oddávání se svým materiálním choutkám jako dříve. Dokonce i člověk-občan je tu pojímán konec konců jenom zase jako konzument: jako zásadní problém není pociťována jeho občanská a kulturní nevyzrálost za podmínek kapitalismu, nýbrž prostá nemožnost neomezeně ventilovat své osobní zájmy a choutky. (Vzácnou a uznáníhodnou výjimku zde tvoří text Mileny Bartlové, která dokázala vytvořit paralelu mezi kapitalismem a kýčem, kdy přízemní hltavost kapitalismu plně koresponduje s kulturní omezeností respektive nevyzrálostí převážné většiny společnosti.)

 

Takže, co říci závěrem? Sborník „Krize, nebo konec kapitalismu?“ je bezpochyby záslužným počinem, kdy čtenář přehledným a snadno čtivým způsobem získá přehled o současných trendech kritiky na kapitalistickém ekonomickém, respektive ekonomicko-sociálně-politickém uspořádání. Ale deficit naprosté většiny textů v tomto sborníku, budiž to řečeno ještě jednou, je nepřehlédnutelný: neschopnost přejít od pouhé symptomatiky krize kapitalismu k jejím skutečným a hlubokým příčinám a kořenům. Marx – jako stále ještě klíčový analytik kapitalistické ekonomicko-společenské formace – zůstává i zde v zásadě nepochopen; takže zde v důsledku toho ani nemohou být poskytnuty odpovědi na otázky možností překonání kapitalismu, ani tu nemůže být opraven a revidován Marxův model společnosti tam, kde je tomu skutečně zapotřebí. Tento sborník tedy nakonec zůstává jenom přehledem současných trendů kritiky, ale v žádným případě zdrojem nových, autentických myšlenek a společenských projektů.