LESK A BÍDA POSTMARXISMU II

 

Bludné kruhy postmarxismu

 

 

Tento text navazuje na předchozí recenzi knihy M. Hausera „Cesty z postmodernismu“ v prvním dílu této série.

Připomeňme si úvodem v krátkosti, o čem tato kniha pojednává: je to přehled aktuálních společensko-kritických teorií, které se všechny staví proti tomu charakteru současné společnosti, který je zde označován souhrnným termínem „postmodernismus“. Je to ten stav, kdy člověk-subjekt je plně ovládán odcizenými, dehumanizovanými strukturami, a marně hledá – po odchodu marxistické ideje proletářské revoluce – nějakou novou pevnou půdu pod nohama pro účinné vzepření se této dominantní moci.

Tento komplex postmarxistických teorií a modelů do značné míry vychází z německé „Kritické teorie“; ale v současné době je její dominantní linií myšlenkový směr založený na psychoanalýze, reprezentovaný především dvojicí Lacan – Žižek. V první části našich úvah jsme se blíže seznámili s tímto psychoanalyticky fundovaným modelem, který možnost renesance subjektu shledává v určitých „meziprostorách“, v nezrušitelných momentech jeho autonomie, která nemůže být plně ovládnuta oním omnipotentním „symbolickým řádem“, respektive „velkým Druhým“. A zmínili jsme také, že M. Hauser sám, ačkoli na jedné straně zřejmě z tohoto psychoanalytického modelu sám vychází, se ho snaží doplnit o elementy původního (marxovského respektive už předmarxovského, feuerbachovského) materialismu. Teď tedy přišel čas, tyto modely a teorie kriticky přezkoumat; položit si otázku, do jaké míry tato myšlenková schémata mohou mít opravdu potenciál být dostatečnou náhradou za původní Marxův projekt sociální revoluce, jakožto cesty ke komplexní humanizaci celé společnosti.

 

Už jsme zmínili v první části našich úvah, že ten samotný projekt, Marxův ekonomický model společnosti a člověka rozšířit o subjektivní, niternou stránku lidské existence, má bezpochyby své hluboké oprávnění. Klasický marxismus mohl jenom do té doby oslovovat širší masy populace, dokud se sociální realita kryla s marxistickým pojetím revoluce, kdy spojený proletariát svrhne okovy kapitalismu a vytvoří všestranně harmonickou a humánní společnost. V důsledku ekonomicko-sociálních změn ve společenské struktuře už s takovouto bezprostřední identitou člověk = proletář už nelze dále operovat; je tedy nutno hledat jiné cesty, jak oslovit člověka, jak ho aktivovat k činu, který by měl zásadně proměnit jeho svět.

Z tohoto hlediska se tedy onen pokus, vytvořit nové (antikapitalistické) paradigma na základě analýzy základních psychických struktur subjektu, může jevit zcela legitimním.

Jenže: vytvořit nějakým způsobem vnitřně konzistentní psychoanalyticko-filozofickou teorii subjektu je jedna věc, ale dokázat oslovit člověka současné společnosti a současné doby takovým způsobem, aby byl vytržen ze své stávající letargie, a byl ochoten provést onen revoluční akt vlastního osvobození, vlastní humanizace – tak to je věc zase úplně jiná.

 

Zkusme si jenom představit: koho pak lze asi tak oslovit, zasáhnout, aktivovat jenom neustálým žonglováním s pojmy jako „signifikant“, „signifikát“, „symbolický řád“, „velký Druhý“? Svého času bylo možno burcovat proletariát k boji proti kapitalismu; ale jaképak zástupy se asi vydají do boje proti „symbolickému řádu“? Kohopak je asi možno nadchnout pro boj za vlastní osvobození cestou „překřížení velkého Druhého“?!...

Zkrátka: psychoanalyticky fundovaný postmarxismus se sice zcela legitimně snaží klasický marxismus doplnit o aspekt autenticky humánní, o dimenzi lidské osobnosti, vlastního prožitku lidského individua – jenomže namísto aby onen starý marxismus opravdu doplnil o moment autentického, přirozeného lidského žití a prožívání, přichází pouze se zcela abstraktními schématy obecné psychoanalytické teorie. Krátce řečeno, na místo Marxových ekonomických kategorií, které do značné míry za člověka přebírají jeho roli činného dějinného subjektu, nyní nastupují stejně tak neživotné kategorie psychoanalýzy, či snad přesněji: psychopatologie. Někdy to opravdu budí takový dojem, jako by koryfejové této postmarxistické teorie nejraději celou společnost položili na lůžko psychoanalytika, aby hloubkovým rozborem jeho niterných pocitů a prožitků v něm vyvolali vnitřní katarzi a vůli po nápravě.

 

Vůbec, centrálním pojmem celého tohoto postmarxistického směru je – povšimněme si dobře – subjekt. Tento „subjekt“ je neustále analyzován ze všech možných stran a úhlů, zkoumají se jeho negativní pocity za podmínek trhu a postmodernismu, uvažují se možnosti a motivy jeho případné totální autodestrukce, sebevraždy; a za tímto vším rozpitváváním subjektu se zcela ztrácí původní záměr, že totiž měl být obnoven a znovuzrozen ne snad nějaký abstraktní pojem z oblasti psychoanalytické filozofie, nýbrž – samotný člověk.

Subjekt není člověk; jakkoli by tito teoretikové rádi věřili, že právě tak tomu je. Subjekt – připomeňme si ještě jednou – je jenom abstraktní myšlenková kategorie, se kterou je samozřejmě možno provádět velkolepé myšlenkové operace; ale se skutečným, živoucím člověkem má tento abstraktní pojem asi tolik společného, jako suchopárné psychologické studie o pohlavním životě člověka s autentickým prožitkem lásky.

To neznamená, že by ty psychologické studie neměly svou hodnotu, pro odborníky a terapeuty; a stejně tak se speciální filozofické studie bez onoho pojmu „subjekt“ sotva obejdou. Ale ještě jednou: jestliže se psychoanalytický postmarxismus přihlásil s nárokem doplnit původní marxismus o stránku autenticky humánní, pak je nutno konstatovat, že v důsledku své vlastní metodologie s tímto pokusem naprosto ztroskotal. Původní marxismus touto cestou není oživen, nýbrž daleko spíše definitivně pohřben.

Na pozadí tohoto teoretického rozmělnění původního marxistického dějinného impulzu je s odstupem půldruha století teprve plně docenit onen svého času proslavený Marxův postulát, že „filozofové doposud svět jenom vykládali; teď jde ale o to, ho změnit“. Toto nekonečné žonglování teoretiků s abstraktními pojmy sice může být plně postačující pro to, sepisovat na daná témata řady učených publikací a založit na něm leckterou akademickou kariéru; ale je nutno se obávat, že v reálných dějinách to všechno nedokáže pohnout ani stéblem trávy.

A stejně tak je možno si připomenout, že původní ambicí marxismu bylo, veškeré pojetí společnosti a světa „obrátit z hlavy na nohy“ - to jest, namísto vykládání společenských a dějinných procesů z toho, co si o nich sami lidé myslí a představují ve svých hlavách, fokusovat veškerou pozornost na reálné, materiální danosti a vztahy. V současnosti jsme zřejmě svědkem procesu zcela opačného, kdy se všechno zase začíná stavět z nohou na hlavu, a všechno se vykládá jenom z obsahů a forem subjektivního vědomí. Tento odvrat od reálného k subjektivnímu je sotva možno hodnotit jinak nežli jako regresi, jako návrat k dávno překonaným formám výkladu skutečnosti.

 

Celkově vzato je tedy možno konstatovat: jakkoli je současný postmarxismus bezpochyby legitimní, precizní a fundovanou kritikou stávající formy existence společnosti, nějaké závažné impulzy pro reálnou změnu našeho světa od něj evidentně není možno očekávat.