LESK A BÍDA POSTMARXISMU IV.

 

Cesty z postmarxismu

 

 

V předcházejících třech dílech naší série jsme si na základě knihy M. Hausera „Cesty z postmodernismu“ podali přehled o základních směrech současných postmarxistických teorií. Ukázalo se, že jakkoli tyto teorie namnoze velice trefně kriticky analyzují společenské, kulturní a intelektuální deformace soudobé „postmoderní“, respektive neoliberálně-kapitalistické společnosti, ony samy nemají potenciál k tomu, nalézt opravdu perspektivní cestu z tohoto deficitního stavu. Dominantní směr postmarxismu založený na psychoanalýze se utápí v abstraktních pojmech psychoanalytické teorie; a ani vlastní Hauserova cesta přes absolutní negaci a prožitek smrti nebudí dojem, že by mohla nějakým způsobem iniciovat revoluční přerod společnosti. Postmarxistické teorie hledají – náhradou za ztracený proletariát – nějaký nový subjekt dějinného progresu, ale nacházejí sotva více nežli jenom prázdné psychologické a filozofické formulky a pojmy.

 

Je tedy situace definitivně beznadějná? Není tedy opravdu možno nalézt žádné východisko ze současné situace, kdy stávající svět je plně polapen v bezduchých mechanismech tržní produkce a přízemního konzumu na všech úrovních své existence? Nežli bychom se oddali naprosté rezignaci, položme si ještě jednou ty otázky, kterými se zabývá postmarxismus; ale pokusme se na ně nalézt nové odpovědi.

 

Jako zcela první si položme otázku po ontologii. Po samotném bytí. Nakonec každý obraz, každá vize světa má jenom potud opravdovou relevanci, pokud dokáže člověka a jeho život zasadit do širšího rámce veškerého bytí, uchopit a oslovit člověka jako součást vývojového procesu celého univerza.

Hauser se touto otázkou zabývá jmenovitě na straně 252, kdy – obloukem před Patočku a Heideggera – tvrdí, že původní antický obraz naprosté identity člověka a kosmu respektive řádu bytí je dnes už neplatný, archaický. A že moderní fyzikální obraz světa je prý polycentrický, kde každý jednotlivý bod může být sám centrem; je to „bizarní svět kvantové fyziky, v němž může hmota mizet a zase se objevovat“. Jinými slovy, podle Hauserova přesvědčení nám moderní kosmologie nedává žádnou platnou základnu pro ontologické odůvodnění nějakého vyššího řádu věcí – a tedy i nějaké privilegované formy lidské společnosti a existence člověka vůbec.

 

Ano, tento Hauserův soud je bezpochyby správný – ten útěšný antický svět bezprostřední identity mezi životem člověka a celým univerzem, obojí navzájem zprostředkované a osmyslené existencí a působením nezpochybnitelných bohů, je dnes už nenávratnou minulostí. A přece – zároveň je toto Hauserovo tvrzení zcela fatálním chybným úsudkem, který znemožňuje nalézt cestu ze současné mizérie, z naprosté vykořeněnosti a dezorientovanosti lidské bytosti v jejím stávajícím bytí.

 

I pokud zůstaneme jenom na půdě čisté fyziky: i tady nad oním zmíněným „polycentrismem“ vysoce převažuje snaha naopak nalézt nějakou univerzální formuli, platící pro všechny zdánlivě natolik rozdílné a navzájem nekompatibilní fenomény, respektive jejich teorie. Tento náš „tekutý“ svět je ve své nejhlubší podstatě stále ještě jednotný; jsme to jenom my sami, kteří ho – ještě – v této jeho jednotě nedokážeme pochopit, a ve svém omezeném poznání vytváříme teoretické modely které si vzájemně odporují.

 

A stejně tak i samotný člověk: ano, současný člověk je bezpochyby nesrovnatelně individualističtější, autonomnější, rozličnější ve svých životních projevech, nežli jak tomu bylo za podmínek malých, kompaktních komunit dejme tomu antické obce či středověké vesnice. Ale na straně druhé: když se podíváme poněkud blíže na vnitřní život tohoto dnešního, zdánlivě natolik neuchopitelného a proměnlivého člověka – pak velice záhy zjistíme, že se jeho život otáčí kolem principiálně těch samých otázek a problémů, jak tomu bylo už u člověka oné vzdálené antiky. A dokonce by se dalo soudit, že ve svém nitru právě tento dnešní, napohled natolik svébytný a samostatný člověk netouží po ničem tak hluboce, jako právě po návratu do nějakého pevného řádu. Po návratu do takového řádu věcí, který by i jemu samotnému poskytl, respektive navrátil jeho místo v celém univerzu, v jeho chodu a v jeho směřování. V takovém řádu, který by mu mohl sdělit, co je v životě správné a co ne; co je nadčasové a co je jenom pomíjivé; co má hlubší existenciální smysl, a co je jenom pomíjivým zážitkem prchavého okamžiku.

 

Ano, M. Hauser má plnou pravdu v tom, že ten fixní a hodnotově jasný svět antiky se už nikdy nevrátí – v této své nehybnosti a nezpochybnitelnosti. Ale na straně druhé, kdybychom se připojili k opačnému extrému, a kdybychom začali vyznávat jenom onen novodobý „polycentrismus“, s jeho neuchopitelností a nezávazností – pak bychom tím fakticky sami argumentačně podporovali právě ten bezduchý a vší hodnotové orientace zbavený postmoderní svět, který jsme diagnostikovali jako dehumanizovaný a deformovaný.

 

Je nutno vydat se cestou zcela opačnou: vrátit se zpět právě k onomu bytostnému zakotvení člověka v chodu a řádu samotného Bytí, tak jak bylo teoreticky vypracováno v myšlenkách antických myslitelů, jak bylo praktikováno v tradici křesťanství, a jak svůj určitý výraz nalezlo ještě i v marxistickém projektu moderní renesance původního pospolitého rodového bytí.

Ještě jednou: ano, ty staré, původní formy zakotvení člověka v řádu bytí, kdy člověk byl nakonec jenom a pouze částečkou toho velkého – vesmírného či božího – celku, a kdy veškerá jeho úloha spočívala jenom v tom, se tomuto nadřazenému pevně danému řádu podrobit a přizpůsobit, tak tyto dřívější formy jsou pro nové sebesrozumění současného člověka už nadále nepřijatelné. Svou novou autonomii, své právo vše zpochybnit a vše kriticky přezkoumat, svým vlastním kreativním počinem sám vytvářet projekty nového, lepšího uspořádání onoho „ontologického řádu“ - to vše si člověk moderní doby už nenechá vzít.

 

Ale přesto: aby se tato svébytná kreativita novodobého člověka neutopila v prázdném, ryze individualistickém exhibicionismu, je nevyhnutelné ji naroubovat právě na ten prastarý, pevný kmen trvajícího bytí a jeho vlastního řádu. Pokud se komukoli podaří tento starý řád věcí obohatit o nové, kreativní prvky a novátorská řešení – budiž mu přáno, a budiž pochválen za svůj počin. Ale nikdy přitom nesmíme zapomínat na to, že naším konečným cílem není nakonec nic jiného, nežli znovu nalézt ztracené místo člověka – právě v tomto prastarém řádu světa a vůbec věcí jsoucích. A zdá se, že při tomto hledáním nám stále mohou být více nápomocnými myšlenky starých antických myslitelů a velkých duchovních zvěstovatelů, nežli postmodernisticky laděné teorie postmodernismu.

 

Dnes ještě – přiznejme si otevřeně – nevidíme cesty, jak v jeden provázaný celek propojit ten prastarý řád s naší mnohotvárnou moderní dobou. Ale velkým pokrokem by bylo už to, kdybychom si uvědomili, kde tyto cesty vůbec máme hledat, a kam po nich vlastně chceme dospět.