Napřed si v krátkosti zrekapitulujme zásadní téze V. Bělohradského: nejoptimálnějším, a zřejmě i jedině přípustným způsobem fungování jak politiky v užším smyslu, tak ale i veřejného života vůbec je periodické, v podstatě nekonfliktní střídání obou základních politických směrů, pravice a levice, liberalismu a kolektivismu (principu sociální solidarity); anebo, abychom zůstali u autorem používané terminologie, periodické střídání principů "lib" a "lab". Přičemž, ono „lib“ je zástupná zkratka pro princip liberalismu, a „lab“ stojí pro princip „labour“, čili světa práce.
Podle přesvědčení V. Bělohradského jakékoli vychýlení z této osy pravidelné výměny elit a jejich vlád vede nutně a nezbytně k deformacím společensko-politické harmonie a rovnováhy, k nástupu demagogických hnutí nejrozličnějšího charakteru, které - řekněme obecně - namísto vyznávání hodnot humanismu temným duněním svých bubnů rozeznívají ty nejnižší pudy animální tlupy stále ještě uložené v nitru i současného člověka, respektive duchovně a kulturně retardovanějších částí společnosti.

Dobrá; potud jsou Bělohradského vývody pochopitelné, a dozajista nepostrádají určitou míru legitimity.
Onen principiální konflikt mezi smýšlením pravicovým a levicovým, mezi dravým individualismem na straně jedné, a mezi pohodovějším, ale zároveň pasivnějším kolektivismem respektive solidarismem na straně druhé, tento zásadní konflikt provází lidstvo zřejmě po celou dobu jeho existence, a není opravdu mnoho variant na výběr, jak se k tomuto dilematu postavit.
Naprostá většina populace tuto vnitřní rozpolcenost lidské komunity řeší prostě tak, že se postaví (podle svého vrozeného naturelu a svého sociálního postavení) na jednu z obou stran, a poté - s vyšší či nižší mírou fundamentalistického zaujetí - prosazuje tu "svou" partaj, zatímco stranu náprotivnou považuje za spolčení ničemů, v lepším případě osob mentálně retardovaných, které bytostně nejsou schopny pochopit tu "jedině správnou" pravdu.
Jak řečeno, toto je postojem naprosté většiny populace; a je proto vždycky hodné ocenění, když se najde někdo, kdo se dokáže povznést nad tuto bezprostřední, v podstatě naprosto bezduchou rovinu vzájemného potírání se, a dokáže spatřit a uznat, že za tímto omezeným stranictvím stojí - a to sice v obou(!) případech - nutné, nezbytné a nezrušitelné principy organizace lidského společenství, z nichž každý má svou legitimitu.
Právě tento náhled V. Bělohradského zřejmě vedl k sepsání daného textu: permanentní dominance jednoho z obou principů ("lib" či "lab") vede nutně nejen k potlačení principu náprotivného (a jeho zastánců), ale především, ve svém důsledku k celospolečenské stagnaci. Kde chybí protipól, tam chybí výzva: výzva k vlastnímu neustálému zdokonalování se, k neustálému vlastnímu vývoji.

Potud tedy dobře; takovýto nadhled je samozřejmě duchovně hodnotnější a vyšší, nežli setrvávání v oné původní rovině pouhého střetu a vzájemné negace.
Ale: je takovýto nezaujatý nadhled skutečně tím maximem, kterého je v dané otázce možno dosáhnout? Je takovéto v podstatě neutrální překonání onoho původního protikladu už skutečnou syntézou oněch náprotivných elementů, jejich propojením v nový, vyšší celek - anebo je jenom jejich abstraktním zrovnoprávněním?
Totiž, to poznání a uznání, že v lidské společnosti je zapotřebí jak prvku pokrokovosti, tak prvku konzervatismu, učinil už ve svém proslulém pojednání svého času sociolog Max Weber. Toto uznání, že oba natolik náprotivné elementy mají oba svůj nepopiratelný a nezadatelný díl pravdy - to byl v oné době bezpochyby bezmála revoluční počin. Ovšem, co M. Weberovi přitom naprosto uniklo: že vedle toho, že obě náprotivné strany mají každá svůj díl pravdy, stejně tak platí, že obě stejně tak jedna jako druhá zůstávají vězet v bažině naprosté a všeobsahující nepravdy.
Každá z těchto frakcí totiž zůstává i nadále v zajetí své vlastní ideologie, svého vlastního - principiálně omezeného - pohledu na svět a na život. A z této primární, veškerý jejich životní horizont zahrnující omezenosti se naprosto nevysvobodí prostě a jednoduše tím, že i straně náprotivné v obecné rovině přizná právo na existenci.

Pohlédněme blíže: jaký je to vlastně svět, kde - podle výroku Bělohradským citovaného R. Reagana - "den střídání vlád je obyčejným dnem v amerických dějinách", a kde prý právě toto je "největším dobrem v USA"? Ano, za standardních podmínek politického systému zvaného demokracie se vlády pravicové a levicové střídají víceméně s pravidelností pendlu kyvadlových hodin - ale tohle, tento v podstatě pouze mechanický proces, tohle má být "největší dobro" pro člověka? Tento proces, který by dokázal stejně tak provádět i ten nejtriviálnější automat - právě v tom má být vyjádření nejvyššího možného stupně společenské organizace člověka? Toho tvora, který je stále ještě tou nejvyspělejší bytostí v nám známém vesmíru? Má tento člověk - po všech duchovních střetech, blouděních a hledání v celých svých dějinách - nakonec tyto své dějiny ukončit prostě tím, že už napořád se s tupostí beranů budou srážet dvě náprotivné frakce, každá z nich zarytá do skálopevného přesvědčení o své vlastní jediné a jedinečné pravdě? A že ten nejvyšší a nejvzrušivější moment na tomto zápolení dvou beranů má být už navždycky jenom to, že v právě probíhajícím kole tohoto věčného zápasu zrovna vyhrál ten "náš" beran (sláva!!) - anebo ale (proklatě!!) beran strany náprotivné?!

Václav Bělohradský ve svém textu - opět jednou - artikuloval svou hlubokou a zřejmě nepřekonatelnou averzi vůči všemu, co se nějak vymyká tomuto ustálenému, kyvadlovitému mechanismu standardní politiky, svou zmínkou českého lidového happeningu známého pod heslem "Děkujeme, odejděte!" Podle jeho přesvědčení právě toto byl element „antipolitické“ politiky – totiž takové, která nutně vede k oněm demagogicky-populistickým hnutím, jejichž konečným cílem je odstranění humanistických principů z politického uspořádání společnosti. Na tento fenomén je však možno pohledět i ze zcela protichůdného hlediska. Podle mého přesvědčení byl právě tento náznak revolty oproti odcizeným mechanismům "standardní" politiky naprosto nejdůležitější událostí přinejmenším od Listopadového převratu - a troufám si říci, že tento počin má význam nejen pro dějiny národní, nýbrž doslova pro celý svět. Neboť, alespoň pokud je známo, byla právě tato výzva - a s ní spojené masové hnutí – právě tím v novodobých dějinách zcela jedinečným počinem, kdy lid obecný vyjádřil svou hlubokou nedůvěru ne pouze té či oné partaji, nýbrž zcela principiálně, vládnoucí elitě vůbec. V tomto vzácném okamžiku dějin se lid už více nenechal oklamat oním zdánlivým střídáním politických partají u pák moci, a uvědomil si alespoň pro tu chvíli aktuální platnost staré české moudrosti, že „jeden za osmnáct, a druhý za dvacet“. Byl to bezpochyby počin v podstatě spontánní a ne příliš uvědomělý; ale přece jenom, byl to počin, který panujícím pseudoelitám sdělil, že pravý život je prostě někde jinde. A že i když se tyto elity tisíckrát zaštiťují svou rádobydemokratickou legitimací, že jim prostě není co věřit.

Závěrem: V. Bělohradský se domnívá a tvrdí, že právě toto odmítnutí mechanismů standardní politické moci je prý činem nebezpečným, vedoucím k nepolitické, to jest oné v temných zákoutích lidské mysli zakotvené politice. Co kdybychom se ale na celou záležitost podívali ze zcela opačného hlediska: že totiž tento výraz nedůvěry lidu vůči samovládným "demokratickým" elitám byl nevědomým zárodkem přihlášení se k autenticky sokratovskému pojetí věcí veřejných. Neboť Sokrates, to byl právě ten, kdo ve veřejném prostoru nikdy neuznával legitimitu jakýchkoli pouze vnějškových atributů, aťsi třeba opřené o mínění jakkoli velké většiny. Sokrates uznával v konečné rovině pouze jediné - neptřetržité a nikdy nekončící hledání pravdy autentického lidského bytí a žití.