^{Co se pak mých názorů a výroků ohledně křesťanství a jeho významu týče: v prvé řadě bych Vás chtěl varovat (respektive požádat), abyste mé výroky na DR v žádném případě bez dalšího neztotožňoval či nezaměňoval s mými  s k u t e č n ý m i  názory.}  

 

^{Tyto polemiky (a především ty na kontroverzní témata) mají totiž své vlastní zákonitosti, které se do značné míry odlišují od pracovních procesů komplexní a nezaujaté analýzy daného tématu či fenoménu. Anebo jinak řečeno, jak věděl už Sokrates: pokud v disputaci o nějakém tématu nemáme absolutní jistotu jeho poznání, pak je zapotřebí v rámci této diskuse podporovat především tu stranu, která se v daném okamžiku jeví jako  s l a b š í.  Je to nutné prostě v zájmu principu vyváženosti; aby se pod převahou jedné strany sporu neztratily, nebyly potlačeny argumenty (oprávněné) té strany druhé.}

 

^{Takže já v určitém kontextu daných polemik vyzdvihuji určité (kritické) momenty; ale za jiné konstelace by se bez dalšího mohlo stát, že bych uváděl argumenty ve prospěch náhledu zcela opačného.}

 

^{Takže tolik všeobecně. Teď konkrétně, především k té záležitosti, zda víra v Boha (obecněji: v nadřazenou, superiorní transcendentální instanci) vede k pasivní pozici lidské bytosti, anebo ne.}

 

^{Objektivně vzato: tohle je jedna z nejproblematičtějších otázek vůbec.}

 

^{Na straně jedné: víra v takovouto Bytost může být dozajista velice inspirativní; a bezpochyby jak judaistický Jahve, tak i křesťanský Bůh inspirovali v jejich životech pozitivním způsobem velice mnoho lidí - ať pro činy velké a dějinně převratné, ať pro činy "malé", to jest pro jejich každodenní zápas o pravém naplnění jejich vezdejšího žití. V tomto smyslu tedy to upnutí se k této vyšší instanci dozajista může naopak vést k zvýšení, k posílení aktivní činnosti člověka, v jeho hledání cest ke svému Naplnění.}

 

^{Na straně druhé ale: jakmile tady máme jednou tu (duchovní) instanci, která je definována jako nadřazená - pak zde máme automaticky vztah asymetrický. Kde tedy jedna strana (ta vyšší) je výhradně určující, zatímco ta druhá, subordinovaná, je předurčena k tomu, aby veškerou svou aktivitu vyvíjela provždy už jenom v rámci těch intencí, těch hodnot, která určila ta instance nadřazená.} 

 

^{Já už jsem v minulosti několikrát poukázal na to, že důsledky tohoto modelu jsou svým způsobem nejlépe patrné v taoismu. Lao-c' tu nadřazenou instanci nenazývá "Bohem", nýbrž (u vědomí naší principiální nejistoty ohledně jejího charakteru) pro ni má neutrální označení "To velké".} 

 

^{Takže v tomto smyslu proti tomu jeho modelu nelze nic namítat; on zde nevytváří žádné spekulativní objekty respektive bytosti, nýbrž jenom konstatuje svým způsobem jenom to samé, co v rovině ryze filozofické učinil Parmenides - totiž poukaz na absolutní preexistenci a prioritu samotného Bytí.}

 

^{Jenže: právě u Lao-c' je možno naprosto názorně vidět, kam takovýto model ve svých důsledcích vede: když se zabývá konkrétními určeními a nakázáními, co by "pozemský" člověk měl dělat a jak se k této vyšší instanci stavět, pak zde jako společný závěr vyplývá vždy jedno a jediné: absolutní podřízení se člověka intencím tohoto hypotetického "Velkého".}

 

^{Když tu totiž už jednou máme to "Velké" - pak už prostě není vůbec možno se vyhnout tomu, že ve srovnání s ním člověk jako takový obdrží predikát "malosti". Člověk je zde tedy apriori uvržen do postavení nesvébytného, závislého, a tím fakticky nesvobodného. Jak to ostatně naprosto pregnantně vyjadřuje 22. žalm Davidův: "Já však jsem červ..."}

 

^{Budiž: zcela objektivně a nezaujatě vzato, i tato naprostá sebemarginalizace člověka ve vztahu k této vyšší instanci bytí sehrála v dějinách svou nesporně pozitivní úlohu. Jmenovitě v dobách ještě více či méně barbarských, kdy pocit odpovědnosti vůči univerzálním humánním hodnotám byl obecně minimální, ale zato pocit vlastní moci a legitimity vlastních uzurpátorských choutek zcela rozšířený a dominující - právě za těchto okolností to sehrálo jedinečně pozitivní roli, dát tomu své vlastní pýše propadlému lidskému individuu znát, že on sám není měřítkem všech věcí, ale že je ještě něco nad ním.}

 

^{Ale na straně druhé - dnešní člověk, a dnešní svět je skutečně už někde hodně jinde. Ne že by ta lidská hybris nebyla stále ještě přítomna; ale nedá se nic dělat, současný člověk se už nemůže spoléhat jenom na to, že to "Velké" za něj zaručí dokonalou a harmonickou uspořádanost všech věcí na tomto světě. A že tedy plně postačí se pasivně podřídit jeho vůli.}

 

^{Dnešní člověk už musí osud tohoto světa vzít do svých vlastních rukou; on musí tento svět řídit svou vlastní vůlí, a svou vlastní mocí. Tu moc k tomu už má tak jako tak; a teď si ještě musí uvědomit svou vlastní odpovědnost.}

 

^{Tuto svou vlastní odpovědnost za tento svět si ale nikdy nedokáže, vlastně vůbec nemůže a nesmí v plné míře připustit - dokud bude vycházet z toho, že chod tohoto světa ve skutečnosti řídí někdo jiný, nežli on sám. Dokud člověk bude věřit tomu, že svět řídí a ovládá Bůh - potud fakticky tento člověk vůbec nebude mít právo se do toho Božího díla nějak svými vlastními počiny "míchat".}

 

^{A to je právě ten bod, o který se mi celou dobu jedná, a proč jsem v oněch polemikách okolo víry a křesťanství natolik nesmiřitelný: celý další osud této planety, i lidstva samotného závisí právě od toho, zda člověk za tento další osud dokáže převzít svou vlastní, a to sice v žádném ohledu nezkrácenou odpovědnost.}

 

^{------------------------------------}

 

^{Ostatně, proč se právě v rámci judaismu vůbec vytvořil ten pocit naprosté odevzdanosti vůči bohu Jahve, to vyplývá z 25. žalmu Davidovi: "Bože, vykup Izrael ze všech jeho soužení!" - Tady se ukazují ty zcela specifické životní osudy lidu Izraele, neustále stíhaného dalšími a dalšími ranami. Za těchto okolností není opravdu nijak překvapivé, že se znovu a znovu obracel k nadzemské instanci, jako ke své poslední naději, když už nebylo žádné naděje zde na zemi. Jenže - dnes už přece jenom v tak bezmocném postavení nejsme, alespoň za standardních podmínek ne; a řešení našich problémů je tedy zapotřebí hledat především na samotné zemi, a nikoli ve sférách nebeských.}

 

^{Na straně druhé ovšem to hledání útěchy, hledání spásy u Boha má ještě jeden další aspekt; a i ten nám ukazuje a odhaluje žalm 25: "Smiluj se, prosím, na mě pohlédni,} vždyť jsem tak sám, tak ztrápený! Zbav mě soužení, jež v srdci nosím si, vysvoboď mě z mých úzkostí!" - Toto už ovšem není zoufalý výkřik ranami osudu stíhaného národa Izraele, nýbrž je to "povzdech utlačované bytosti", je to to úzkostný sten a povzdech  j e d n o h o  zcela konkrétního člověka. A takovýto pocit tíže, bezvýchodnosti vlastního osobního života - ten může kterýkoli člověk zažít a zakusit ovšem i v dnešních dobách; a v tomto ohledu má tato snaha nalézt zastání a pomoc u vyšší instance univerzální, archetypální charakter, platný pro všechny doby a všechny kultury.

 

^{--------------------------------------}

 

^{Ještě poznámka k tomu, že "Ježíš by byl mohl číst Hegela": no ano, Hegel samozřejmě svůj model vztahu člověka k Absolutnu staví právě na Ježíšovi. Ale ono je to zase trochu složitější. Na straně jedné: jedna z mála věcí které si troufám tvrdit s víceméně naprostou jistotou je to, že  k a ž d á  skutečná pravda má nevyhnutelně dialektický charakter. To jest: taková pravda musí dokázat zahrnovat a integrovat  o b ě  protichůdné, proti sobě stojící stránky či aspekty dané věci; a za druhé, tato bezprostřední protimluvnost musí vést k rozpoznání samotné skryté podstaty této věci.} 

 

^{Hegel své pojetí Krista ovšem pojímá dialekticky: jakožto sjednocení, syntézu momentu (božské) univerzality na straně jedné, a momentu (lidské) individuality na straně druhé. (To také plně odpovídá obecnému křesťanskému pojetí Krista jako Boha a člověka zároveň.)}

 

^{Potud tedy dobře; jenže... Tady je jedno velice zásadní "jenže". Celý ten Hegelův napohled tak dokonale a bezezbytku dialekticky zkonstruovaný model vztahu člověka a Absolutna se nakonec ukáže být zase jenom jednostranně nachýlený, a to sice - ovšem! - ve prospěch toho "Absolutna". Jinak řečeno: konec konců Hegel porušuje všechny zásadní principy dialektiky, porušuje princip symetrie, a ten vztah člověk - Absolutno u něj nakonec vychází zase jenom jako asymetrický. Zkrátka: člověk konec konců zase není ničím jiným - a ničím více - nežli jenom víceméně slepým vykonavatelem apriorních intencí Absolutna (jehož ztělesněním je ovšem křesťanský Bůh).}

 

^{Takže: nedá se nic dělat, ale ani ten hegeliánský, ani ten křesťanský model vztahu člověka a Absolutna není možno považovat za skutečně vyvážený, a tedy za skutečně vyřešený. To hledání - a neustálé míjení - toho správného poměru ovšem lidstvo provází (a pronásleduje) vlastně po celé jeho dějiny; a je teď na nás, abychom se tomuto problému v nových časech postavili znovu.}