MARXISMUS, PSYCHOANALÝZA A OTÁZKA ABSTRAKCE

Tento text je reakcí na článek Jana Sterna ze 4. února „Smysl marxismu, sadismu a prostituce“. Tento článek se asi nedočkal všeobecně nadprůměrné rezonance v řadách čtenářstva – Sternovy psychoanalytické myšlenkové konstrukce se jen stěží dají sledovat bez speciálních znalostí psychoanalýzy, a i zběhlost v užívání marxistických pojmů a způsobu argumentace se asi čím dál tím víc vytrácí. Přesto: bylo by nemalou škodou, kdyby Sternovy úvahy měly zapadnout bez intenzivnější pozornosti publika.

Autor zde totiž s precizností chirurga dokázal vyhmátnout základní neuralgický bod současné levice; a lze právem říci, že pokud se levicové (tj. antikapitalisticky zaměřené) hnutí nedokáže pozitivně vypořádat právě s tímto problémem, pak nebude schopno jakéhokoli zásadního pokroku vpřed.

Připomeňme si, v čem toto dilema levice spočívá: v celém posledním historickém období se levice vyhraňovala, definovala svým negativním postojem vůči kapitalismu. S tím, že jako principiální alternativa oproti kapitalismu platila idea komunismu, sociálně homogenní společnosti bez sociálních tříd a bez ekonomické dominance jedněch nad druhými. Spolu s rozpadem „socialistického tábora“ ve východní Evropě v podstatě definitivně vyhasla i víra v onu ideální komunistickou společnost; kapitalismus se zdál dobýt svého definitivního historického vítězství. Ovšem, s pádem sovětské říše kapitalismus ztratil pouze svého vnějšího nepřítele; nezískal tím však sebemenší schopnost vyřešit své vlastní problémy. Spolu s tím, jak se tyto problémy a antihumánní rysy kapitalismu stávaly čím dál tím zřejmější i obyvatelstvu středovýchodní Evropy, tím více začalo vzrůstat sebevědomí zpočátku zcela paralyzovaná levice.

Levice je tedy dnes opět zcela závažný a rovnocenný společenský faktor – ovšem pouze v čistě politické rovině. Jak Jan Stern zcela přesně uvádí: současná levice nemá naprosto žádnou vůdčí vizi, naprosto žádný model nové, lepší, humánnější společnosti, který by mohla prezentovat jako alternativní model vůči kapitalismu. Dalo by se říci, že levice přežívá právě jenom díky svému úhlavnímu nepříteli, kapitalismu a jeho nedostatkům; ale ona sama nemá žádnou vlastní autentickou existenční základnu.

Staví se tedy otázka, co s tím. Odpověď J. Sterna je v podstatě tato: je nutno opět uchopit, revitalizovat základní body Marxovy kritiky kapitalismu – ovšem, ty je možno revitalizovat pouze tím způsobem, že se překonají jednostrannosti a deficity v Marxově pojetí člověka, a jeho model společnosti se doplní o nové elementy. Podle Sternova přesvědčení Marx dokázal člověka uchopit pouze a jenom v jeho čistě sociální souvztažnosti, jenom jako „socioekonomický objekt“; oproti tomu je podle něj zapotřebí vyzdvihnout osobní, subjektivní stránku lidské existence. J. Stern v této souvislosti explicitně tematizuje Marxův známý model „ekonomické základny“ a „společenské nadstavby“, kterým Marx odůvodnil a podložil celou svou teorii dějin i revoluce: podle Marxe není primárním faktorem společenského dění a evoluce to, co si lidé sami o sobě myslí, nýbrž naopak, jejich reálná, a to jest v prvé řadě materiální, ekonomická existence. „Člověk nemůže myslet jinak, než jak žije“ - to je velice silná věta, s hlubokou filozofickou relevancí; a kdo chce Marxe argumentativně vyvrátit, ten musí napřed dokázal zpochybnit platnost právě této věty.

Nicméně, J. Stern vyslovuje přesvědčení, že takovéto pojetí člověka ve svých důsledcích nivelizuje autentickou lidskou subjektivitu; a on sám se nespokojuje s tím, k čemu se dopracovali někteří marxističtí teoretikové (jako Althusser), totiž posílit moment relativní autonomie oné „společenské nadstavby“ vůči „materiální základně“. Stern zcela přesně vidí, že tím se problém jenom poněkud zmírňuje a relativizuje, ale v zásadě neřeší. On sám proto požaduje zcela zásadní obrat v perspektivě: ona „ekonomická základna“ nemá být nadále chápána už jenom jako komplex ryze socioekonomických vztahů, nýbrž zároveň jako oblast autenticky lidské, subjektivní existence – totiž jakožto sféra společenského nevědomí. A tuto sféru pak nelze zkoumat jiným způsobem, nežli tím pojmovým a systémovým instrumentáriem, které nám poskytuje Freudova metoda psychoanalýzy.

Jak už bylo řečeno, pro zhodnocení Sternových psychoanalytických výkladů by bylo zapotřebí specialisty v tomto oboru. Zastavme se však u toho aspektu, v kterém autor článku spatřuje spojnici mezi oběma natolik protichůdnými pojetími lidské existence, jako je Marxův pohled na člověka jako „souhrn společenských vztahů“, a Freudova psychoanalýza.

Položme si otázku: v čem shledává J. Stern tu nejzákladnější výhradu Marxe oproti kapitalismu? V obecném povědomí platí ta představa, že Marx chtěl v prvé řadě překonat a zrušit třídní rozštěpení společnosti na vykořisťovatele a vykořisťované. To je sice samozřejmě pravda; jenže Jan Stern, zcela oproti tomuto obecně převládajícímu názoru, rozpoznává, že ten nejzákladnější moment Marxovy kritiky kapitalismu leží ještě přinejmenším o jeden řád hlouběji. Ten nejničivější, nejvíce dehumanizující aspekt kapitalismu spočívá ve fundamentální, nepřekonatelné a nezrušitelné abstrakci jeho způsobu existence, kteréžto abstrakci podřizuje všechny ostatní oblasti lidského bytí a žití.

Pro bližší pochopení tohoto aspektu kapitalismu však není jiné cesty, nežli připomenout si, jakým způsobem Marx vlastně k pojmu „abstrakce“ vůbec přišel, a proč ji považoval za natolik destruktivní element, že právě kvůli ní spatřoval nezbytnost antikapitalistické, komunistické revoluce.

I ve všech učebnicích marxismu minulého režimu byla zmínka o tom, že Marx filozoficky navázal na „idealistu“ Hegela, od kterého převzal především jeho dialektickou metodu (kterou ovšem řádně „zmaterializoval“). Avšak, Marx od Hegela převzal ve skutečnosti i jeho naprosté zavržení jakékoli abstrakce – a právě bez tohoto momentu Marxova kritika kapitalismu jako zásadně nehumánního životního principu v podstatě vůbec nemohla vzniknout.

Takže: proč tedy Hegel natolik vehementně zavrhoval abstrakci? Přes všechnu komplikovanost Hegelových myšlenkových pochodů, právě tento aspekt není zas až tak obtížné si přiblížit. Pro Hegela existovaly v zásadě dva základní, zcela protikladné způsoby poznání, myšlenkového uchopování světa: prostřednictvím pojmu konkrétního, anebo ale právě abstraktního. Konkrétní pojem daný předmět postihuje v celé šíři, hloubce a dynamice jeho bytí, v celém rozpětí mezi jeho obecným významem, a jeho jednotlivou, individuální existencí. Naproti tomu, pojem abstraktní zachycuje pouze vnějškově-obecný význam dané věci, ale bez celého onoho živoucího obsahu.

Dejme si názorný příklad: když vyslovíme slovo „umění“, pak vyvstane okamžitá představa něčeho mimořádného, velkolepého, naplněného kreativitou a estetikou. To všechno skutečně může být – ale tato potencialita pojmu „umění“ se stává realitou pouze a jenom tehdy, když my sami jsme si dali tu námahu, v nás samotných vypracovat, vytříbit schopnost vnímat a rozpoznat (pravé) umění, ve všech jeho proměnách a formách. Jedině v tomto případě je náš pojem umění opravdu pravý, živoucí, a tedy – Hegelovou terminologií – konkrétní. Naproti tomu, když my v sobě všechny tyto zmíněné schopnosti umění vnímat a hodnotit nevypracujeme, pak náš pojem umění zůstane pouze prázdný, neživotný, čili abstraktní. Takovéto povrchní, prázdné, abstraktní pojetí umění pak zákonitě vede k nadvládě kýče, zatímco pravé umění skomírá.

Takže, zrekapitulujme si: pro Hegela je „konkrétní“ synonymem pro pravé, pravdivé, obsažné, živoucí; zatímco pojem „abstraktní“ je ztělesněním prázdnoty, bezobsažnosti, nicotnosti. „Abstraktní“ je negací života, je jeho popřením. - Zapamatujme si důkladně toto vymezení konkrétna a abstraktna; pro další pochopení Marxovy kritiky kapitalismu je to absolutně klíčové.

Neboť, Marx sice naprosto zavrhl a odvrhl „idealistu“ Hegela; ale jeho vymezení zásadní protikladnosti konkrétna a abstraktna od něj v podstatě bezezbytku přejal. Jenom, tento u Hegela v zásadě logický protiklad přenesl do „materiální“ sféry lidské existence, tedy do sféry produkce hmotných statků.

Podle Marxe totiž i v oblasti hmotné produkce – tedy v té oblasti, kde člověk zajišťuje nejzákladnější podmínky své vlastní existence – dochází k tomu samému protikladu mezi konkrétním a abstraktním. Původní pracovně-výrobní činnost přírodních společenství lidí byla výhradně prací konkrétní – sloužila k uspokojování přirozených, legitimních lidských potřeb, vytvářela nepostradatelné užitné hodnoty, byla spojena s přirozenými mezilidskými vztahy.

Ale poté, spolu s rozvojem produktivních sil lidstva, dochází náhle k zásadnímu přelomu: člověk už je schopen vyrábět nejen užitné předměty pro vlastní spotřebu, nýbrž i zboží „navíc“, pro směnu, pro trh. A pro to, aby bylo možno směňovat zboží za zboží, je nutno nějakého média, které je oběma – přes jejich konkrétní rozdílnost – společné, které je navzájem činí srovnatelnými. Tímto médiem je – hodnota zboží, která vyjadřuje množství práce, pracovních jednotek potřebných k jeho výrobě. A tato zbožní hodnota je, jak už vyplývá ze samotné její základní funkce, tato hodnota je ve svém nejvlastnějším jádru médiem navýsost abstraktním. Jakmile se začne směňovat na trhu zboží za zboží, už se nejedná o jejich konkrétní užitkovost, nýbrž o jejich čistě abstraktní stránku – o jejich hodnotu, vyjádřenou v penězích, o možnost docílit zisku. Konkrétní tak ustupuje do pozadí, je nahraženo a vytlačeno abstraktním, bezobsažným.

Jestliže v dřívějších dobách, v dřívějších sociálně-ekonomických formacích tato abstraktní stránka zbožní výměny byla ještě do značné míry skryta za bezprostředními formami směny, s tím či oním trhovcem či kupcem, za ten či onen konkrétní produkt, za podmínek kapitalismu dochází už k definitivnímu vítězství abstraktna nad konkrétnem: veškerá užitkovost zboží se stává vedlejším aspektem, všechno je podřízeno už jenom jednomu jedinému cíli: maximalizaci zisku za každou cenu, nekonečné spirále růstu a akumulace kapitálu. Toto vítězství abstraktna nad konkrétnem se však nedotýká jenom samotného, úzce vymezeného okruhu produkce a směny; nýbrž naopak, abstraktno zbožní hodnoty si čím dál tím podřizuje všechny oblasti a aspekty společenského bytí, mezilidské vztahy čím dál tím více ztrácejí svůj původní, přirozený charakter, vyprazdňují se a stávají se bezobsažnými. Stejně jako u onoho zmíněného kýče: povrchnost, bezobsažnost, nepravost se stává dominantní formou všech oblastní existence společnosti, vše autenticky pravé a životné je zatlačováno do okrajových, bezvýznamných koutů společenského žití.

Takže, právě v této abstraktní podstatě zbožní hodnoty spočívá základ Marxovy kritiky kapitalismu; a stejně tak tento aspekt přejímá i Jan Stern, a prezentuje ho – na rozdíl od Marxe – v subjektivní rovině, v podobě zážitku (a především niterného prožitku a traumatu) lidského individua. J. Stern vystupuje se smělou – a nemálo diskutabilní – tezí, že „hodnota je primárně jevem psychologickým, nikoli ekonomickým“. (!!) Budiž; z hlediska psychoanalýzy, či psychologie vůbec, se to tak skutečně může jevit – z této perspektivy je samozřejmě všechno, co člověk prožívá, primárně jeho niterným, subjektivním, psychickým prožitkem.

To však pro tuto chvíli není natolik důležité; pro nás je rozhodující toto: Jan Stern dokázal oproti Marxovu socioekonomickému pojetí člověka postavit model alternativní, z lidské subjektivity a niternosti vycházející – aniž by přitom odložil či ztratil ten nejdůležitější moment Marxovy kritiky kapitalismu, totiž moment abstrakce! Neboť, i pro něj je onen – z jeho pohledu psychoanalytika primární – zážitek abstraktní zbožní hodnoty lidským individuem aktem navýsost negativním, který stejně tak devastuje a denaturuje lidskou osobnost! Z tohoto hlediska, jeho psychoanalytický model tržní hodnoty není vůči Marxovu modelu konkureční, nýbrž naopak komplementární, doplňující.

Krátce řečeno: Stern dokázal na jedné straně precizně pojmenovat ideově-teoretickou bezvýchodnost současné antikapitalistické levice – ale stejně tak zároveň i naznačit možnost východiska z této krize, tím že Marxovo jednostranné socioekonomické pojetí člověka obohatil o subjektivní, niternou složku lidského bytí, a ještě navíc dokázal sám postavit most spojující tyto – o sobě zcela protikladné a napohled nesmiřitelné – světy! Právě v tomto spočívá základní a jedinečný přínos Sternových úvah, a právě z tohoto důvodu by bylo značně nedobré a nešťastné, kdyby tento jeho článek zapadl bez většího povšimnutí širším publikem.

Ještě jednou: současné levicové, antikapitalistické hnutí je v hluboké ideové krizi; a Stern ukazuje, jakým směrem je možno z této krize vybřednout. Bezpochyby, ani on nemůže nabídnout hotová, definitivní řešení všech problémů; a i onen zmíněný most mezi marxismem a psychoanalýzou je v této podobě mostem spíše ještě provizorním, snad dokonce jenom pomocnou pontonovou konstrukcí. Ale, bez ohledu na to všechno: J. Stern zde otevírá zcela novou cestu vpřed, cestu nových možností, a nových nadějí. Bez jakýchkoli pochyb, tato cesta bude ještě velmi dlouhá, a velmi namáhavá; ale lze právem soudit, že je to ta jediná možná cesta, která může vést k cíli. K cíli, kterým je společnost – nikoli snad natolik ideální a idealizovaná, jak si ji představoval Marx, ale v každém případě taková, která si přinejmenším dokázala uvědomit pouta abstrakce ji svazující, a která už vnitřně vyspěla natolik, že dokáže alespoň zahájit proces rehabilitace a revitalizace konkrétního, živoucího, pravdivého oproti prázdně abstraktnímu.

Klíčovou otázkou zůstává: najde se vůbec dostatek takových, kteří by byli ochotni se po této cestě vydat? Jak řečeno, je to cesta namáhavá a velmi dlouhá; a už v jejích počátcích bude nutno rozloučit se mnohými ustrnulými, ale velmi zažitými myšlenkovými schématy i osobními a politickými přesvědčeními a postoji. Ale, jedině přes hřbitov zastaralých dogmat vede cesta vpřed.